U2 - 18 singles

"How long must we sing this song?"

Když jsem o prázdninách přemýšlela, jaké hudba se hodí na dlouhé cesty autem, věděla jsem, že tentokrát nechci nic moc revolučního. Sáhla jsem tedy po desce 18 singles, protože přesně taková je. Bono a spol. ji vydali v roce 2006, kdy kapela měla za sebou již třicetiletou existenci a snažila se do téhle kompilace zahrnout své největší hity a nejpovedenější písničky. Ani zdaleka to neměla lehké, neboť za těch třicet let stihla vydat 11 "elpíček". Je tedy dost možné, že zarytý fanoušek bude mnohé písně postrádat, ale "povrchní" posluchač desku zajisté ocení.

Klukům se podařilo vyhmátnout ty největší srdcovky (ach, to zní tak pateticky), v kterých se odráží jejich mezní životní situace či dokonce historické události. Třeba Sometimes You Can´t Make It On Your Own líčí komplikovaný vztah Bona a jeho otce. Já osobně tíhnu k téhle písni hlavně kvůli Bonovým výškám, kdy zpívá "And it´s you when I look in the mirror...". Z oněh historických je to samozřejmě Sunday Bloody Sunday odkazujíc na neděli 30. ledna 1972, tedy na nejsmutnější den v irské moderní historii. Poprvé se skladba objevila na albu War. S tímhle souvisí mé doporučení na film Bloody Sunday, zde píseň hraje při závěrečných titulkách. Pro U2 jakožto irskou kapelu to musí být celkem citová záležitost.

Na desce zaznívá i "nová" píseň The Saints Are Comin´ původně od punkové kapely Skids. Bono společně s Green Day ji znovu nazpíval pro charitativní účely po řádění hurikánu Katrina v roce 2006.

Klasické skladby jako Sweetest Thing, One, Beautiful Day, With or Without You či Pride dokazují, že U2 jsou se svým alternativním rockem stále aktuální, dokud nepřijde něco vyloženě revolučního. Samozřejmě téhle kultovní kapele už pomalu mnozí šlapou na paty, ale pochopte, po více než třiceti letech v tom Bono pořád umí chodit.

Floex - Zorya

Tomáš Dvořák alias Floex je další z toho českého minima, která potěší spíše sofistikovanější posluchače, na druhou stranu i ty, jež propadnout něčemu až na druhý či třeba třetí poslech. Paradoxně za hranicemi ho znají díky jeho jménu nikoli díky pseudonymu, neboť tam ho proslavil soundtrack k hrám Samorost a především k Machinariu. Z úspěchu vyplynuly mezinárodní konexe, které pomahly utvářet jeho druhé album Zorya do takovéto podoby. A jaké tedy album je?

Asi nikoho nepotěším, když řeknu, že je těžko uchopitelné. Ale ono se těžko popisují vlny downtempa, které se snaží autor nějak ozvláštnit. Kombinace elektronických hraček s akustickými nástroji vytváří na albu krásné minimalistické stopy. Klarinet, saxofon a smyčce jsou v písních bohatě zastoupeny - nabažit se jich můžeme v Mecholup a Casanova, zato piano zastupuje skladba Veronika´s Dream. Desce určitě prospěla přítomnost zahraničních hostů - vokálistů a to italská dvojka Musetta v Nel Blu a James Rone v Precious Creature. Pro ještě více náročnější posluchače je to skladba Petr Parléř, to je teprv zběsilá elektronická lahůdka.

Je to samozřejmě klišé, když řeknu, že každá skladba se melodií, atmosférou a celkovým laděním od sebe liší a přesto zní album tolik celistvě. Nikdy jsem neměla větší problém napsat několik řádků o nějaké desce, ale strašně jsem chtěla o ní svému malému vesmíru říct. Proto radši doporučuji dát Zoryi a obecně Floexovi tolik šancí, kolik bude třeba k pochopení a zalíbení jeho hudby.