Halou - Wholeness & Separation

Říká se, že tohle album je jedno z vrcholových z nynější trip-hopové tvorby. Jedná se o album předposlední (2006) amerického dua Halou, která už zhruba dva roky tvoří pod názvem Stripmall Architecture, rozšířené o další tři členy. Ať už člověk zaslechne jakoukoliv skladbu z této desky, myslím, že ji nepustí úplně z hlavy, protože každá z nich je neskutečně osobitá, vokály Rebeccy tak působivé a imponující, nikoliv vlezlé. Nejenže se tenhle kousek řadí mezi klasická trip-hopová alba, v jejichž dle mého názoru vyčnívá, díky právě zmíněné osobitosti. Spíše pomaleji laděné album s četnými úzkostlivými skladbami, na druhou stranu tak energické s přimíchaným glitch-rockem v Stonefruit či Everything is OK. Střídáno částečně destruktivními písničkami, můžu zmínit třeba Morsecode, a dokonale laděným jemnocitem v I am Warm a The Ratio of Freckles to Stars. Celé tohle na skladby a elektronické žánry bohaté album působí opravdu celistvě díky neopomenutí každého detailu a i nám laikům dojde, že se jedná o dílo z rukou profesionálů.

The Bridal Shop - In Fragments

Vůbec bych se nedivila, kdybyste ani zdaleka netušili, co jsou zač. I mé první "setkání" s nimi byla jedna velká náhoda klikáním přes Air France (nemyslím žádnou souvislost s letadly). Je to další zapomenutá kapela švédského původu a zjistit něco o nich není nic jednoduchého, ve většině případů jsem byla googlem odkázána na stovky svatebních e-shopů. A švédsky neumím. Jedná se o seskupení fungující od roku 2000, které v únoru 2009 vydalo tohle minialbum. po prvním poslechu je zřejmé, že si je bez potíží zařadíme do indiepopových kapel, ale taková nuda to opravdu není. Přece vlivy New Order nemůžou být nudné. Povedlo se jim skvěle zkombinovat shoegaze (hlasité kytary a všelijaké kytarové efekty, subžánr alternativního rocku), klasické indiepopové vokály (neruší, je jich zde tak akorát) a dream pop s elektronikou. Už jen kvůli snaze se odlišit, kterou potvrzují tímto minialbem, konkrétně třeba skladbou Ideal State, si zaslouží ve světě hudby úplně jiné místo, neříkám přímo na výsluní, ale určitě ne v jeho stínu. Ale všichni víme jak to chodí, tak snad nezapadnou alespoň mezi bloggery.

Hooray For Earth - True Loves

Zpočátku jsem si myslela, že se jedná o další kapelu z nekonečných indie řad, ale přesvědčili mě, že právě do indie rocku umí přinést něco jiného. To, co mi přišlo sympatické, je alespoň z části povedený pokus o vytvoření něčeho progessivního s řadou psychedelických prvků. Letos v létě vydané album mi místy připomnělo oblíbené MGMT či Passion Pit. Ačkoliv někomu deska může znít se svou rockovější podobou, s minimem tichých tónů a naopak všudepřítomných synthů a bassových linek, rozstříštěně a disharmonicky, to je právě to, co se mi líbí. Úvodní track Realize It’s Not The Sun říká sice něco jiného, už jen díky použití jistého beatu, ale zbytek alba je přes pár možná fádních písniček dobrou energickou záležitostí. Je to úplně zřejmé v písni Hotel, Sails a co teprve v chytlavé a úderné True Loves..

Chromatics - Night Drive

Vyhrabáno z archivu téměř 4 roky staré album. Nemám prozkoumanou jejich předchozí tvorbu, začínám tímto čtvrtým albem. Říct, že album je melancholické, je opravdu správné tvrzení. Hlavní vokálistka má "vypravěčský" a čistý hlas zaobalen do jemných a ledově chladných synthů. Beaty jsou pulsující a deska je neuvěřitelně klidná, jako bychom nemohli přijít na tajemství, čím to je. Někomu se tracky můžou zdát temné, či texty jen nějakým emocionálním soupisem slov, ale jak někteří literáti rádi využívali motivů noci, zde v tomhle hudebním počinu jsou na správném místě. Přesvědčit se o tom můžete, jak už název napovídá, v Night Drive, v oživenou klávesami a již zmíněnými pulsujícími beaty I Want Your Love či okusit trochu temného nádechu v Mask. Inspiraci v 80´s pocítíte po celé délce alba.

Kasabian - Velociraptor

Indie rock a jistá dramatičnost v jejich tvorbě nadále setrvává v právě vydaném čtvrtém albu této anglické kapely. Dostalo se ke mě trochu dřív, tak jsem měla čas si ho poslechnout nejednou. S předchozím albem West Ryder Pauper Lunatic Asylum byla laťka nastavena opravdu vysoko a nová deska se liší. Není tak psychedelické, tempo je úplně jinde, slyšíme především balady a kytarový rock, který je občas proložen něčím svižnějším a elektronickým. Avšak minulý skvostný "Underdogový" začátek nečekejte. Některé skladby můžou trochu splynout, ale naštěstí i tohle album obsahuje pár velice podařených kousků. Z těch skladeb, které se vydaly jiným směrem můžu jmenovat lehkým sythem protkanou I Hear Voices a s tím správným úderným tempem, které známe z předchozího alba + tam slyším něco nového, Let´s Roll Just Like We Used To. Ti, co se těšili na electro riffy, si je můžou užít třeba ve Switchblade Smiles. Naopak třeba perfektně nazpívanou a komponovanou skladbou je bezesporu Man on Simple Pleasures. Na koncertě by se určitě vyřvávala Re-Wired s kasabianovskými "high tempo tunes". Spokojenost je na místě, byť jako celek postrádá ono "nej".

Washed Out - Within and Without

Moc krásná ukázka citlivých synthů. Album vyšlo až letos v červenci, ale ledacos jsme mohli slyšet už dříve. Nebo poslouchat jejich předchozí počiny, například Feel It Around. Nebudu tvrdit, že se jedná o desku se závratně rychlým tempem, které si pustíte v autě, ale viděla bych to spíše na úplně jiné chvíle. Někde tak v klidu rozjímat, na chvíli se zastavit nebo jako něco decentního do pozadí povídacího večírku. Nebo prostě do sluchátek, když kráčíte městem. Nebo klidně vlastně i do toho auta (jen ne, když se vám chce spát). Určitě bych této hudbě dala šanci. Spousta lidí větší počet vytvořených synthů nesnese, vlastně ani neví do čeho jde a po chvilce hudbu vypne. Ale Ernest Greene si s tím umí pohrát tak, aby album působilo jako líbezný celek, neskutečně plynulý. Zvuk pomáhal upravit Ben Allen, který na desce spolupracoval taktéž s Animal Collective, což napovídá, že marně to určitě znít nebude. Přesvědčit se můžete třeba u písničky Echoes s krásným beatem v pozadí, Before a u té nejkouzelnější s vokály Caroline Polachek z Chairlift You And I.

Florence and the Machine - Lungs a nový singl

Před dvěmi lety jsem na ni narazila, právě když vyšel její debut. A v listopadu se konečně dočkáme druhého LP., zatím pouze se zveřejněným jedním singlem What the Water Gave Me. Tenkrát jsem zkusila, co se pod tím novým popem na scéně skrývá. A byla jsem překvapena, jak nápadně vyčnívá z davu. Sympatická zrzka s poměrně velkým rozsahem v albu plném pestrých písniček, doslova přeplněných různými zvuky a melodiemi. Tolik energie jedné víly z hustě zeleného lesa. Líbí se mi, že se nejedná o klasický čistý pop, ale o kombinaci se soulem, někdy s folkem, tu piano a jindy zas něco tvrdšího. Navíc si cením, že většinu textů si Florence napsala sama a rozhodně ne špatných. Snad dvě skladby bych z alba smazala - Kiss with a Fist a předělávku You´ve Got the Love. Naopak ty nejvíc uhrančivé a intenzivní jsou Cosmic Love, Rabbit Heart, Between Two Lungs a pro mě jednoznačně nejlepší Howl.

Nouvelle Vague - The Singers

Nouvelle Vague znají všichni především z reklam na T-Mobile a mají ji spojenou se sladkým francouzským hlasem. Co je teda Nouvelle Vague zač?

Jedná se o kapelu, která tvoří předělávky kapel z tzv. new wave éry (tj. nouvelle vague), mezi  které patří známé kapely jako Joy Division, Blondie, New Order, Billy Idol, The Pixies a třeba Siouxie and the Banshees. Jejich hudbu převádí do portugalského bossa-nova a ještě dál. Nám známé akustické kytary a sametové hlasy.

Kapelu tedy tvoří dva chlapíci Marc Collin a Olivier Libaux a samozřejmě vokálistky, které nechybí na jejich koncertech. Nejčastěji je to Mélanie Pain (její hlas asi znáte nejvíc z písničky Dance with Me a celého alba Bande á Part) či Camille a jiné.

Tohle zatím nejnovější album se nese v podobném duchu, avšak máme možnost zaslechnout více ženských hlasů nejen ve francouzštině. Určitě neočekávejte zástup pomalých písniček, ale barevnou směsici. Což dokazuje třeba Private Meeting, exotická Buiu a hodně rytmická My Girl. Mně osobně ale opět okouzlila Mélanie Pain v Peut-Etre Pas.

Röyksopp - The Understanding

Vrátím se do roku 2005, kdy norští Röyksopp vydali své druhé album, mé tuze oblíbené. Známé především z televizních spotů, počítačových her a upotávek. Oproti minulému detailně propracovanému albu neztrácí na kvalitě, naopak zde vydali ještě větší kousek ze sebe. Plné gradujících synthů, dlouhých melodií do nočních jízd a toulek, s přispěním mnoha vokálů a báječného samplování, které se mi vryly pod kůži. Jaké tracky mám konkrétně na mysli? Rychlý šepot do ouška Circuit Breaker, švédské úchvatné popěvky Karin Dreijer z The Knife ve What Else Is There? a nakonec můj nejoblíbenější track od Röyksopp a jeden z nejoblíbenějších tracků vůbec Only This Moment.