Grasscut - 1 Inch 1/2 Mile

Mé trvalé okouzlení k britskému duu Grasscut jen potvrdí názory těch, jakou to prazvláštní a "divnou" hudbu někdy poslouchám. Předtím než oficiálně vyjde v červenci jejich druhá deska Unearth, ráda bych sepsala pár řádků o jejich veleúspěšném debutu 1 Inch 1/2 Mile, protože kluci z Brightonu - Andrew Phillips, vynikající skladatel televizní a filmové hudby a Marcus O´Daint, ovládající hru na kontrabas - si to určitě zaslouží. Navíc spadají pro uznávaný britský nezávislý label Ninja Tune a to už ve světě hudby něco znamená.

Celá projížďka tímhle albem je v podstatě velice náročnou cestou po těžko poslouchatelných experimentech. Jestli někdy tvrdím, že některé desce je třeba dát čas, tak tady to platí minimálně trojnásob. "Proč vlastně něco takového poslouchat?" ptáte se.

Je zavádějící tvrdit, že zní britsky, ale něco na tom bude. V hlavní roli Wales se svou krajinou a odkaz na dlouhou britskou historii, samotný život Andrewa a Marcuse a život Britů. Jak prosté, kdyby tu nebylo to experimentální ale. Aby získali tu pravou autentičnost prostředí, Andrew chodí po ulici a její šrum nahrává do mobilního telefonu a posléze tvoří samply. Míchání nového a starého jim taky není cizí, netají se tím, že svou unikátní hudubu proloží zvuky a hlasy z minulosti a tím ji obnovují po svém. Pomákají jim k tomu staré gramofony, klasická hudba a hlasy žen z dob meziválečného kabaretu, jak jasně slyšíme v 1946 a In Her Pride. O pár dekád později, kdy se světem vířil post-rock, kterému také vzdali hold a to třeba skladbou Passing. Do oslavy britských, zejména velšských scenérií nás zasvětí přespříliš šumivá a krásně disharmonická Old Machines. Kluci jsou taktéž zastánci trip-hopových beatů, jestli se tomu tak dá vůbec říkat, ale něco na ten způsob zní u The Tin Man. A samozřejmě největší delikátností alba je Muppet znějící jako tisíckrát vyzkratovaný obvod.

Ano, na druhé album se nesmírně těším.

Portishead - Third

Stále přetrvává fakt, že náročnější hudba vyžaduje minimálně druhý poslech a o to intenzivnější zážitek. Tohle neminulo Portishead. Tahle bristolská trojka - Beth Gibbons, Geoff Barrow a Adrian Utley - byla jedním z tvůrců trip-hopu 90. let spolu s Massive Attack a Trickym. Doložit si to můžeme jejich prvotinou Dummy a druhým albem Portishead, které ku překvapí všech sklidily nebývalý úspěch a pro ně vstup na alternativní scénu. Hity jako Glory Box, Biscuit, Numb z první desky a Only You a All Mine z druhé se stali doslova komerčními, což Beth a spol. neradi slyší, nemají je rádi vytržené z kontextu, ale jako nutnou součást desky. Koncem 90. let trip-hop jako takový jaksi dozrál a Portishead nevěděli, co dál, blížili se do pasti. Chtělo to do něj přidat novou šťávu tak, aby nezůstal na místě, nestagnoval.

Trvalo jim to deset let, kdy přemítali o nové hudbě, nových zvucích, vedli tisíce debat, zmařili několik pokusů, hledali inspiraci až nakonec tohle čekání přineslo své plody s deskou Third vydanou v roce 2008. Nejlépe ji charakterizuje odcizení a uzavření se do vlastního světa. Ocitnutí se na hranici existence a všudepřítomný pocit nicoty. Možná trochu depka, větší než obvykle. Ale stojí za to. Protože v Nylon Smile a v The Rip můžeme krásně slyšet minimalistickou elektroniku, protože v Deep Water koketují s folkem (!), protože v Machine Gun ještě víc "vylepšili" zvukový šum. Protože ty podivné zvuky, žalozpěvy Beth a psychedelie jsou nebezpečně přitažlivé, avšak těžko proniknutelné.

Broken Social Scene - You Forgot It in People a Forgiveness Rock Record

Nebývá moc zvykem, aby kapela měla třeba aktivních deset členů a na albu by se jich podílelo třeba i třicethudebníků . Broken Social Scene představují přesně takový klan a to díky Kevinu Drewovi a Brendanu Cannigovi, kteří pokaždé svolají zbytek do Toronta, aby místo svých sólovek pro změnu nahráli společnou desku a hvězdy kanadské hudební scény (jako je třeba Leslie Feist) přiběhnou jako na zavolanou se svými nástroji či hlasem. A kupodivu jim to funguje skvěle. Čtyři klasická alba a spousta dalších a většinou opravdu kvalitních nahrávek. Občas jim to sice ujede, ale to se stává málokdy. Vlastně tento projekt je něco jedinečného.

O to těžší je je pak nějak stručně a hezky charekterizovat. Každá deska je samozřejmě jiná, ale těžko se popisuje v čem. Ať už člověk začne s poslechem jakékoliv, určitě si v ní něco najde. Já zkusila You Forgot It in People (2002) a Forgiveness Rock Record (2010) a myslím, že jsem se trefila do černého.

Říká se o nich, že se jedná o indie rockovou kapelu, ale tohle mi osobně přijde trochu zavádějící. Co to to indie vlastně je? Víme, že vychází z britského alternative rocku, a že se snaží o jakousi nezávislost a vlastně v sobě skrývá spoustu žánrů. A na jaké konrétní žánry se zaměřily Broken Social Scene?

U desky You Forgot It in People je to bez debat klasický pop-rock. To zní trochu nudně, že? Ale když k tomu dodám, že klasické kytarové rify a bicí jsou doplněny o opravdu velké množství hudebních nástrojů, tak už to tak nudně nezní. Nástroje a hravost muzikantů z této desky činí opravdu lahůdku. Třeba KC Accidental je normální post-rockovou skladbou se skvělými melodickými kytarami, kterým pomáhá orchestr. Hlas Kevina ji pak hezky zpomaluje, až místy přejde do balady. Další podmanivou písničkou je možná i díky hlasu Leslie Feist a Emily Haines a svou bláznivostí Almost Crimes (doporučuji i klip). Jestli se chcete u něčeho vybít, tohle je ideální příležitost. Zbytek desky je doslova art-popovým počinem zásluhou zmiňovaných nástrojů jako jsou akustické kytary, tamburína, trombón, saxofón, flétna a housle. Ty můžeme krásně slyšet spíše u poklidných skladeb jako jsou Pacific Theme, o jemný ženský hlas obohacenou Anthems For Seventeen Year Old Girl a Lover´s Spit. V této podobě si představuji perfektní a originální pop a indie rock.

Album Forgiveness Rock Record se liší, ale svůj rukopis si Broken Social Scene nechávají. Na scénu přijdou další žánry. Vše začíná skvělou hymnickou a táhlou skladbou World Sick doprovázenou orchestrem a působením bicích, které zní na správných místech a navodí jistou dramatičnost. Za ní nepokulhává ani další píseň Chase Scene. Ta je jedinečná nejen houslemi a chorálním zpěvem, ale i použitím syntetizátoru, a závěrečné tóny trubky, což zní činí píseň "vygradovanou". Album pokračuje ulítlou Texico Bitches a člověk, si začne říkat, že to má fakt správný říz. Na mě to působí tak umělecky rockově, jako by se všichni ti hudebníci po těch pěti letech, které uběhly od poslední desky, chtěli pořádně "vydovádět", prodat svou energii a uložit ji do několika hlučných skladeb, např. do Water in Hell nabízejí i místo pro kytarové sólo. Energii ale dokázali ukočírovat a vytvořit tak vyváženou desku, ve všech svých žánrech zcela neomezenou.

Broken Social Scene jsou prostě lehce vystřední a sví a hudbu, kterou tvoří, tvoří velmi dobře.

Animal Collective - Tři alba bláznivého zvěřince

Když se člověk poměrně často prohrabává tou hromadou vydaných alb, málokdy čeká, že objeví něco inovátorského, svěžího a stěží uchopitelného. Přesně tak se mi jevila po prvním poslechu kapela Animal Collective z Baltimoru. Nynější členové vystupující pod přezdívkami Panda Bear, Avey Tare a Geologist rozšířili své působiště tvorby psychedelického popu do Lisabonu, New Yorku a L.A. Těžko říct, jestli je tohle škatulkování na místě, protože tento Zvířecí kolektiv je opravdu neuchopitelný. Na kontě se jim od roku 1999 nahromáždilo 8 studiových alb a v září se dočkáme další. Já bych se zaměřila na dle mého názoru jejich tři průlomová alba - šesté, sedmé a osmé, tj. Feels, Strawberry Jam a Merriweather Post Pavilion.

Ještě v roce 2005, kdy vyšlo album Feels, byli jasní představitelé tzv. freak folku. Představte si veselé, bujaré melodie, vcelku docela jednoduché, ale zato v méně jednoduché smyčce. Takhle se možná cítí lidé po požití halucinogenů, alespoň to se říká o jejich hudbě. A právě takhle znějí na Feels, akorát hravé melodie jsou více klidné, pečlivé a působí nezvykle křehce. Přesvědčí nás hned úvodní skladba Did You See the Words. Tato píseň a stejně jako ostatní skladby na tomhle album má charakteristický pomalý rozjezd a plynulé gradování dotažené k dokonalosti, viz. Grass. Skladby Bees, Duffy Duck a Banshee Beat vypovídají o tom, že deska se nese spíše v tom pomalejším duchu a s minimem "bouřlivé" elektroniky na poměry Animal Collective. Piano a našeptávání Aveyho z toho dělá album až meditativní.

Pro ně však nebyl problém o dva roky později snadno navázat tam, kde skončili. S deskou Strawberry Jam každému došlo, že těch elektronických krabiček bylo použito opravdu hodně. Kdo vstřebá úvodní chaotické samplování u skladby Peacebone, které postupně přechází ve zpěv a bicí, může pokračovat v jejich marmeládovém bláznovství. Melodie jsou chytlavé, bicí jsou podstatně více agresivnější než u Feels. Nejen Peacebone, ale i For Reverend Green a Cuckoo Cuckoo jsou známkou toho, že Animal Collective se s každým vydaným "elpíčkem" posouvají kupředu. Byť většina kritiků hovoří o jejich nejlepší desce, já jsem spíš ráda, že AC nesklouzli níž a udržují si vysoký standard, neboť popravdě řečeno z té nadmíry chaotických elektronických zvuků poslouchaných stále dokola může člověka snadno zabolet hlava.

Daleko víc jsem proto ocenila desku Merriweather Post Pavilion, kde užití elektronických nástrojů je, řekla bych, propracovanější a tvoří podmanivou zvukovou koláž. Vstupní In the Flowers je úžasnou syntézou všeho umění Animal Collective, pomalý, hravý rozjezd je jen začátkem gradující písničky. A to je ještě nic, oproti tomu, co přichází s následující skladbou My Girls. Jako bych cítila tu jejich radost z hudby a jejího tvoření přeplněnou nápady, které přicházejí tak nějak spontánně. Nutno dodat, že takovou euforii při poslechu písničky jsem dlouho nezažila.

Jejich proměna v průběhu let spočívá také v tom, že na parket dostanou i tzv. "intelektuály", protože jak už jsem napsala, jejich hudba je neskutečně podmanivá a stejně tak jako jejich taneční rytmy. Přívlastek "pestrý" či "barevný" je další z řady trefných označeních. Uvědomíme si ho při Summertime Clothes. Přibrzdit je taktéž důležité, což u Daily Routine a Bluish kluci pojali trošku nostalgicky. Tohle smyčkami přeplněné album však završí svižná Brother Sport.

Merriweather Post Pavilion dokazuje vrchol avantgardní a experimentální scény, kde Animal Collective právem patří. Získali si ho zmíněnou hravostí, jednoduchými melodiemi zamotané do smyčky a určitou bláznivostí, které je činí neuchopitelnými.

Cat Power - You Are Free a The Greatest

"As I looked up at the window, I realised I was on the wrong side"

(My Blueberry Nights)

Pojďme si povídat o americké písničkářce Chan Marshall alias Cat Power. Za svou bujnou kariéru, kterou započala v roce 1992, vydala zatím osm alb a letos má vyjít další. Já bych se zaměřila na šesté a sedmé z nich, byť první zmínku o ní jsem zaznamenala prostřednictvím pátého alba The Cover Records a to díky písni Sea of Love.

V její hudbě slyšíme klasický odkaz ženské tvorby a průřez několika žánrů měnící se s každým novým vydaným albem. Zaměříme se na neobyčejné minimalistické kytarovky, klavírní balady, trochu rockovější skladby a pravý nefalšovaný folk.

Na šestou desku si přizvala Eddieho Veddera z Pearl Jam, Davea Grohla z Foo Fighters a Warrena Ellise z Dirty Three, což z ní dělá výjimečný počin. Vstupní skladba I Don´t Blame You připomene Suzanne Vega (ve skutečnosti se jedná o dopis Kobainovi), u druhé písně Free až urputně brnká na kytaru, ale díky tomu zní píseň skvěle. Dunění bicích Grohla si užijeme třeba u Speak For Me, další z nezvykle svižných skladeb. Mění náš vjem, že Cat Power máme zafixovanou pouze jako autorku klavírních písní. Pokud se nám ale po nich zasteskne, vřele doporučuji setrvat u Names. Avšak Chan má potřebu se v této desce zcela vyzpívat ze svého života. Notná dávka odvahy a schopnost zachovat vše na hranici vkusu a jejího písničkářského stylu nám tohle umožní. Dynamické a lehce bouřlivé písně jako je Her War prostě k jejímu životu patří. Desku zklidní a poeticky zakončí duet s Eddiem (musíte napínat uši, abyste ho tam slyšeli) Evolution.

O tři roky později v roce 2006 Cat Power přichází zase s něčím jiným, ač se to zdá u některých skladatelů a interpretů nemožné, aby se sedmou deskou přinesli něco nového. Za všechno totiž může Memphis, kde měla to štěstí spolupracovat s lidmi ze soulu a country, kteří se podíleli třeba na hudbě Arethy Franklin či Neila Younga. A přesně tohle dává její albu The Greatest jedinečný nádech. Určitě zde nehledejte písničky protknuté rockem, ale spíše zmíněným soulem, takže jemné kytary, piano a především hlas Chan Marshall.

Úvodní skladbu The Greatest mnozí z vás určitě znají z filmu My Blueberry Nights japonského režiséra Kar Wai Wonga, kde si taky na chvíli zahrála po boku Norah Jones, Natalie Portman a Rachel Weisz. Já osobně tuhle píseň považuji jednu z nejpovedenějších a nejkrásnějších. Obecně skladby jsou více přístupnější a Lived in Bars jako by navazovala na atmosféru filmu. Mnohé písně jsou plné catpowerovské sentimentu (Where Is My Love), některé skvělé a některé tvoří jakousi výplň mezi těmi "lepšími" skladbami. Naštěstí dobrý dojem není zničen, protože přece můžeme slyšet ten správný Memphis třebas v Could We. A pokud jste v The Greatest našli zalíbení, doporučuji sáhnout po bonusovém tracku Dreams. Ten nám ukáže, že se jedná o stále tu správnou Cat Power.

Phantogram - Eyelid Movies

Opět tady máme americké duo, kterému se malými krůčky podařilo prorazit. Sarah Barthel a Josh Carter to vzali ale přesně naopak. Po střední škole se vydali každý svou cestou, objevovali New York a pak se zpátky vrátili do malého městečka, aby jako dva bývalí spolužáci založili hudební projekt Phantogram. Ku překvapení všech nezačali tvořit hudbu do místních lokálů, ale skladby hodné většího uznání. To se jim částečně podařilo získat po vydání debutu Eyelid Movies nejdříve v Evropě a o pár týdnů později v USA. A čím si to vlastně zasloužili?

Snaží se se hrát ten původní trip-hop s občasným chrčivým zvukem, ačkoliv některé písničky mají popovější nádech (Mouthful of Diamonds). Naštěstí to není ledajaký pop, ale ten psychedelický a správně pochmurný (When I´m Small). Vokály a keybord má na starost hlavně Sarah, ať už ve dvou zmíněných skladbách, nebo také v All Dried Up a As Far I Can See, kde můžeme krásně zpozorovat "streetové beaty", tak typické pro jejich tvorbu.  Některé vokály obstaral také Josh, ve futuristické písni Running From the Cops. Ta je takovým zvláštním propojejím snah o vytvoření starého trip-hopu, částečně uvíznout kdesi ve středoškolských letech a současně experimentovat. Možná vám to připomene něco z tvorby Massive Attack.

Tyhle unikátní streetové beaty stojí na kontrastu zasněných melodií a hlasu Sarah a chrčivého, hrubého a záměrně "pošramoceného" zvuku. Tohle všechno dohromady udává směr celé desky, zkoušet něco nového, ale se zatajovanou radostí se nechat inspirovat hudbou, která přinesla středoškolská léta a léta mnohem dřívější.

Berry Weight - Music for Imaginary Movies

"My solitary mood equations"

Občas je mi záhadou, jak málo se o některých talentovaných umělcích ví, dokonce i mezi pisateli hudebních recenzí. Jedni z takových umělců jsou Berry Weight. Sami se popisují jako soulové, jazzové a electronické duo, jehož melodie mají "vypravěčskou a filmovou" atmosféru. Sama bych to nevyjádřila líp, hudba tvořena velkým počtem nástrojů je totiž mnohdy těžko popsatelná.

Dva muzikanti, producenti a DJ´s v jednom tvoří hlavní pilíře tohoto seskupení. Jeden je původem ze Švýcarska, druhý má své kořeny v Kanadě. Aby těch národností nebylo málo, častým jevem v jejich písničkách je i dánská zpěvačka Astrid Engberd a klarinetem doplněny jsou díky francouzovi Kledsymu.

Zatím první album Music for Imaginary Movies svou první skladbou Yeti´s Lament navodí atmosféru celé desky. Klidnou, klarinetem ozvláštněnou a triphopovými beaty doplněnou. Ideální na jakékoli jarní ráno a dopoledne s přeháňkami. Na druhou píseň Equations si už přizvali Astrid, stejně jako u The Lotus a Sky Below. A nešlápli vedle.

Tvoří přesně to, co na hudební scéně občas trochu chybí. Pracují s klasickými nástroji a nebojí se použít všelijaké elektronické vymoženosti. O čemž nás potvrdí Cowboys and Indians. Snadno se zaposloucháme a nepotřebujeme ani zpěv, aby písnička byla zajímavá a svěží. Což u melancholické hudby často říct nemůžeme.

Je mi jasné, že taková to hudba asi těžko pronikne do rádií, ale alespoň větší internetový ohlas by si zasloužila či účast jejich skladby ve filmu, když už tvoří ty harmonické filmové melodie. Dokázala bych si to hravě představit.

Andrew Bird - Break It Yourself

"Here we go mistaking clouds for mountains"

Tip od kamarádky na Andrewa Birda nezůstal někde v koutu u poslechu pár písniček. Multi-instrumentalisté mají k mým uším dveře otevřené. Tento rodák z Chicaga proslavený kapelou Bowl of Fire se po letech vydal na sólovou dráhu, jak už to u nejvýraznější osobnosti seskupení tohoto druhu bývá. Vyniká nejen svým hvízdáním, ale především svou hrou na housle. Přičichnul k nim jinak, než bývá zvykem, naučil se hrát díky tzv. Suzukiho metodě, to jest ne podle not, ale podle toho, co slyšel.

Na novou desku Break It Yourself si přizval zpěvačku ze St. Vincent, která v některým skladbách zní jako milé překvapení, a pustil se do díla. Píše o světě, jaký je, jak ho vidí on. Za důležité považuje skloubit to s melodií. Ta hraje velkou roli a řekla bych, že i trochu větší, než samotná slova. Člověku tak umožňuje si příběh vytvořit sám.

Již od první skladby Desperation Breeds slyšíme s jakou neuvěřitelnou lehkostí klouže jeho smyčec po strunách. Pokračuje i dalšími skladbami - Danse Carribe, kde dává větší prostor svému hlasu a celkově se píseň podobá irské lidové písni. Oným zmíněným překvapením v podobě zpívaného doprovodu Annie Clark ze St. Vincent jsem měla na mysli folkově rozhoupanou skladbu Give It Away a Andrewovo charakteristické hvízdání si můžeme užít třeba v písni Lusitania a Near Death Experience. Druhá z nich je promyšleným mixem houslí, hvízdání, zpěvu Annie a Andrewa, ve která má každý své sólo. Nejvíce dynamická a hlučná je Eyeoneye. Ostatní skladby jsou taky zdařilé a neztrácejí na kvalitě, co se do hry na nástroje týče, ale na můj vkus občas působí unyle a trochu ospale - Fatal Shore a Lazy Projector (ta to má přímo v názvu).

Na druhou stranu celé album skrývá plno překvapivých momentů, které obohatí "hudební knihovničku" nejednoho z nás.

The Dresden Dolls

V patnácti letech jsem ráda objevovala plno hudebních úletů, které si dnes už moc nepouštím, ale vím, že jeden úlet stojí zato, i když člověk opustí svět náctiletých. Tehdy jsem narazila na jedinečný úkaz z Bostonu, duo kombinující punk, jež jsem neměla v lásce a ani teď nemám, spolu s kabaretem. Zavání to drzostí vůbec něco takové zkombinovat a vpustit do světa. Avšak když za něčím takovým stojí talentovaná Amanda Palmer a Brian Viglione, úspěch a pobláznění tímhle duem je zcel na místě.

Chlapec s buřinkou, slečna s pruhovanými punčochy, oba s bílými tvářemi a výrazně namalovanými rty, vizáž vystřižená z Halloween party, na které vlastně vznikl zárodek této kapely... Odpustíme jim to, protože vše nahradí um Amandy - výjimečný hlas a její hra na piano. Svým debutem "Dresden Dolls" oslnili celý svět. Amanda uhranula svou zuřivou hrou na piano, někdy až "vyzývavými texty bez zábran" a Brian hrou na bicí. Všechno, co jste měli rádi z 30. let (Jerry Lee Lewis) a z let 70. (Tom Waits), zasazeno do nového milénia. Člověk by čekal kdovíjaký kýč a nevkus. O opaku nás z debutové desky přesvědčí Coin-Operated Boy, The Perfect Fit a The Jeep Song, klavírní rock, kabaretní punk a alternativní rock nikdy nezněl tak skvěle (jestli vůbec někdy v této kombinaci zněl).

O tři roky později, v roce 2006, vyšlo druhé album "Yes, Virginia" a mně se snad líbí více než předchozí (ano, kritika o kvalitě říká něco jiného...). Ucelené album vtáhne už při první klavírem prostoupené skladbě Sex Changes a pokračuje neméně údernou  Backstabber (má nejoblíbenější). Tenkrát jsem to doslova "žrala" a zní to skvěle i teď. Zbytek desky nabízí další řadu skvělých skladeb (Delilah), nezastaví se jen u prvních dvou.

Celá tvorba je vlastně jedna divadelně kabaretní show, místy šokující, ale nikdy ne natolik zvrhlá, že bychom museli zavírat oči a zacpávat uši. Není to jen divně zmalovaná kapela, ale jsou to především dva umělci s originální a chytrou hudbou.

Conjure One - Exilarch

"Drown out the machinery in my head"

Zdá se, že jsem zcela plně propadla hudbě vytvořené s naprostou precizností, které umí okouzlit svou nekonvenčností, a mnohdy se pohybuje mimo výsluní, bohužel.

Kanaďan Rhys Fulber známý díky projektům Delerium a Front Line Assembly spustil v roce 1997 nový projekt - Conjure One. Vycházel z toho, že prachobyčejný pop posune úplně jinam. Kvalitu tvorby ovlivnil taky výběr ženských vokálů, z první desky je to bezesporu skladba Tears From the Moon nazpívaná Sinéad ´Connor nebo Sleep s Marie-Claire D´Ubaldo.

Z jeho třetí desky Exilarch vydané v roce 2010 jde snad cítit ještě větší tvořivost, všechny ty krásné trip-hopové beaty zasazené do ambientní hudby, kde okolí je hudbou, zvukem a zvuk je prostředím. Celé album je také orientálním výletem na východ, o čemž svědčí netradiční píseň (mix) Nomadic Code. Zaujme však i méně náročnější posluchače. Dokladem toho je úvodní Like Ice s vokály zpěvačky Jaren nebo I Dream in Colour s excelující Leah Randi. Za takové náročnější a zajímavé překvapení považuji skladbu Zephyr opět nazpívanou Jaren. Rhys Fulber opravdu myslí na všechno, protože správně vybrané vokály jsou tou třešničkou na dortu.

Exilarch je dokonalým hudebním obrazem židovského vyhnanství a jejich pouti, jak prozrazuje motiv skrytý v názvu. Opět jsem našla něco, čemu jsem byla schopna propadnout a snad alespoň někteří si při poslechu poslední skladby Oligarch řeknou, že jde přinejmenším o zdařilé album.