sobota 13. dubna 2013

Bonobo - Black Sands a The North Borders

"I need to find a paradise for me... no one tell me, heaven´s waiting"

Když mi úplnou náhodou před třemi lety "přistála do klína" deska britského multiinstrumentalisty Jamese Greena alias Bonobo, ještě jsem netušila, o jaký poklad se jedná. Byla to právě deska Black Sands a intro Prelude a Kiara, která mě zavedla do asijsko-orientálních snů. Až na pár skladeb je tato deska bez vokálů, to ji však nijak neochuzuje, neb nápadů se samplováním má Bonobo požehnaně. Tím to ale nekončí, protože Bonobo jako správný multiinstrumentalista ovládá hru na několik nástrojů, můžu jmenovat kytaru, klavír, mandolínu, harfu a ještě bych zdaleka nebyla u konce. Tón desky udává také zvuk saxofonu a klarinetu jeho společníků a vše podtrhuje jemná basová linka. Výsledkem je příjemné organické downtempo a trip-hop ozvláštněný jazzem. Nejen We Could Forever a All in Forms (jednoduše dokonalá) jsou důkazem, že tahle deska se jen tak snadno neoposlouchá.
A když už si člověk myslí, že jeho oblíbenec nemůže překvapit, po třech letech to zaručeně přijde. Přišel v jiném kabátě a ten kabát měl takový šmrc, který bude mít i další sezónu a vlastně je dost možné, že se jen tak nevynosí, neošoupe. Hned první výraznou změnou je účast řady vokálistů a přítomnost podmanivých beatů. First Fires vnáší do vzduchu otázku "V jakém světě jsem se to vlastně ocitla?", u Emkay si odpovím, že "to tu vypadá zajímavě, v té říši divů..." a u třetí Cirrus bez jasné potřeby a zbytečnosti dávat do písně jakkýkoliv text jen zatajím dech a vykřiknu: "Z toho světa nechci nikdy zpátky!". Jsem ve fázi naprostého blouznění, když mi do ucha šeptá výborná soulovou zpěvačka Erykah Badu, ale tohle není vůbec jenom Heaven for Sinner přece.
Cítím se tak trochu jako smyslů zbavená a vlastně docela báječně, protože ještě není vůbec konec ani když už poslouchám Know You a Antenna. Takhle bych tu mohla jmenovat a doporučit každou píseň z alba, což se málokdy stává, ale když ono to tak dobře zní jako celek. Když ochutnáte lahůdku, tak nechcete přestat, nezůstane to jen u toho ochutnávání, když vidíte, že toho je daleko víc.
O Bonobo jsme měla v plánu psát už dlouho a věděla jsem, že to jednou udělám,a teď se naskytla skvělá příležitost. Pro mě je jedním z headlinerů letošních Colours právě Bonobo a je jedno, že na plakátě není napsaný stejně velkým písmem jako The Knife a že mu asi nepřidělí to největší pódium. To by se ani asi neslušelo.

 

(Pokud se vám zamlouvá hudba Jamese Blakea, jste tady správně.)