pondělí 16. července 2012

Colours of Ostrava - DEN 1.

Ve vzduchu letošních Colours viselo plno očekávání a to nejen díky přesunu místa do industriálího prostředí Dolní oblasti Vítkovic, ale také v podobě velkých jmen, která již několik měsíců vzbuzovala nemalý zájem na festivalovém plakátu. Po zvážení jsem se rozhodla vydat se na Colours na vlastní pěst. Obavy, že bych někoho nepotkala a strávila nějaké koncerty sama, byly zbytečné.
Během prvního dne jsem se rozkoukávala po areálu, a na zcela neplánovaně šla okouknout show Pub Animals, českého funky s lehkým reggae. Sama si takové věci nepouštím, ale na úvod festivalu to neznělo vůbec špatně, když jim člověk promine tu "vystajlovanou" vizáž a divné prupovídky. Proto jsme se vydala na oficiální zahájení, které po proslovu a přivítání Zlatky Holušové, měl v režii Rufus Wainwright se svou kapelou. Přišel, oděn v červeném koberci (jak by taktně řekla Terka Chodurová:)), a pustil se téměř až do chorálového zpívání. V písničkářském světě je jeho jméno velkým pojmem, možná proto dávka exhibicionismu a takového toho "floutkovství" byla místy přespříliš, avšak jeho poznámku, že "to tu vypadá jak ve filmu Robocop", mu rádi odpustíme, protože on je fakt třída. Občas klavír, občas kytara a vždy jeho charismatický hlas. On sám působí dojmem chlápka, za kterým se jdou uplakané kamarádky vybrečet na rameno a on řekne "Hele, všechno bude v pohodě, věř mi."
Následovalo přesunutí se na vedlejší a druhou největší stage, abychom si poslechli americkou senzaci Kronos Quartet spolu s finským akordeonistou Kimmo PohjonenemSamuli Kosminenem, který je doprovázel na elektronické bicí a tu a tam přidal nějaký sample. Samotný smyčcový čtyřtet, opět z dalších velkých pojmů, ve své více než třicetileté existenci ukazuje vážnou hudbu v její nové podobě a má za sebou spolupráci s významnými hudebníky jako je např. Philip Glass (tvůrce soundtracků k filmům Hodiny či Iluzionista). Spolu s Kimmem (který neměl svými pohyby daleko k epileptickému záchvatu) a Samulim se postarali o výjimečnou futuristickou show. Něco mi říká, že v tom měla prsty jiná dimenze...
Pak nastalo hluché místo, které bylo třeba zaplnit před završením dne islandských Hjaltalín. Poslech skotských Mogwai jsem po pár skladbách vzdala a vydala se na pochůzky po areálu. O půlnoci už jsem cítila ten závan Islandu, jež s sebou přinesl samé sympatické a talentované tváře a pohlednou, blonďatou a stále se usmívající fagotistku. Zpívali a hráli pěkně, tak nějak od srdce islandský barokní pop. Přišla řada na hity Traffic Music a přídavek Goodbye July. Myslím, že i české publikum si dokázali na OKD stage, zasazené v ryze průmyslovém prostoru, snadno podmanit. Měli to prostě v krvi a v oné chladné noci nejednoho posluchače zahřáli.


Fotografie z koncertů můžete shlédnout na Matyasfoto.

Žádné komentáře:

Okomentovat