"Here we go mistaking clouds for mountains"
Tip od kamarádky na Andrewa Birda nezůstal někde v koutu u poslechu pár písniček. Multi-instrumentalisté mají k mým uším dveře otevřené. Tento rodák z Chicaga proslavený kapelou Bowl of Fire se po letech vydal na sólovou dráhu, jak už to u nejvýraznější osobnosti seskupení tohoto druhu bývá. Vyniká nejen svým hvízdáním, ale především svou hrou na housle. Přičichnul k nim jinak, než bývá zvykem, naučil se hrát díky tzv. Suzukiho metodě, to jest ne podle not, ale podle toho, co slyšel.
Na novou desku Break It Yourself si přizval zpěvačku ze St. Vincent, která v některým skladbách zní jako milé překvapení, a pustil se do díla. Píše o světě, jaký je, jak ho vidí on. Za důležité považuje skloubit to s melodií. Ta hraje velkou roli a řekla bych, že i trochu větší, než samotná slova. Člověku tak umožňuje si příběh vytvořit sám.
Již od první skladby Desperation Breeds slyšíme s jakou neuvěřitelnou lehkostí klouže jeho smyčec po strunách. Pokračuje i dalšími skladbami - Danse Carribe, kde dává větší prostor svému hlasu a celkově se píseň podobá irské lidové písni. Oným zmíněným překvapením v podobě zpívaného doprovodu Annie Clark ze St. Vincent jsem měla na mysli folkově rozhoupanou skladbu Give It Away a Andrewovo charakteristické hvízdání si můžeme užít třeba v písni Lusitania a Near Death Experience. Druhá z nich je promyšleným mixem houslí, hvízdání, zpěvu Annie a Andrewa, ve která má každý své sólo. Nejvíce dynamická a hlučná je Eyeoneye. Ostatní skladby jsou taky zdařilé a neztrácejí na kvalitě, co se do hry na nástroje týče, ale na můj vkus občas působí unyle a trochu ospale - Fatal Shore a Lazy Projector (ta to má přímo v názvu).
Na druhou stranu celé album skrývá plno překvapivých momentů, které obohatí "hudební knihovničku" nejednoho z nás.
Žádné komentáře:
Okomentovat