V patnácti letech jsem ráda objevovala plno hudebních úletů, které si dnes už moc nepouštím, ale vím, že jeden úlet stojí zato, i když člověk opustí svět náctiletých. Tehdy jsem narazila na jedinečný úkaz z Bostonu, duo kombinující punk, jež jsem neměla v lásce a ani teď nemám, spolu s kabaretem. Zavání to drzostí vůbec něco takové zkombinovat a vpustit do světa. Avšak když za něčím takovým stojí talentovaná Amanda Palmer a Brian Viglione, úspěch a pobláznění tímhle duem je zcel na místě.
Chlapec s buřinkou, slečna s pruhovanými punčochy, oba s bílými tvářemi a výrazně namalovanými rty, vizáž vystřižená z Halloween party, na které vlastně vznikl zárodek této kapely... Odpustíme jim to, protože vše nahradí um Amandy - výjimečný hlas a její hra na piano. Svým debutem "Dresden Dolls" oslnili celý svět. Amanda uhranula svou zuřivou hrou na piano, někdy až "vyzývavými texty bez zábran" a Brian hrou na bicí. Všechno, co jste měli rádi z 30. let (Jerry Lee Lewis) a z let 70. (Tom Waits), zasazeno do nového milénia. Člověk by čekal kdovíjaký kýč a nevkus. O opaku nás z debutové desky přesvědčí Coin-Operated Boy, The Perfect Fit a The Jeep Song, klavírní rock, kabaretní punk a alternativní rock nikdy nezněl tak skvěle (jestli vůbec někdy v této kombinaci zněl).
O tři roky později, v roce 2006, vyšlo druhé album "Yes, Virginia" a mně se snad líbí více než předchozí (ano, kritika o kvalitě říká něco jiného...). Ucelené album vtáhne už při první klavírem prostoupené skladbě Sex Changes a pokračuje neméně údernou Backstabber (má nejoblíbenější). Tenkrát jsem to doslova "žrala" a zní to skvěle i teď. Zbytek desky nabízí další řadu skvělých skladeb (Delilah), nezastaví se jen u prvních dvou.
Celá tvorba je vlastně jedna divadelně kabaretní show, místy šokující, ale nikdy ne natolik zvrhlá, že bychom museli zavírat oči a zacpávat uši. Není to jen divně zmalovaná kapela, ale jsou to především dva umělci s originální a chytrou hudbou.
Žádné komentáře:
Okomentovat