Letní limonády

Zahltila jsem se písničkami, které jsem označila za letní, a které tak na mně tak působí. Vystihují leddacos a přesně zapadají. Níže je takový malý výčet svěžích a lahodných letních skladeb. Opět zde kromě klasických letně znějících hitovek najdete také pár minimalistických kousků. Užívejte léta!

The Cardigans - My Favourite Game

Hitovka švédské kapely s pohlednou blonďatou (jak jinak) zpěvačkou, která v druhé polovině devadesátých let vyhrávala snad v každém rádiu. Správně energická a jak klip napovídá, ideální na zběsilou jízdu autem.

Air France - June Evenings

Další Švédi s jemnou indie elektronikou, kterou mé léto vždycky začíná. Jejich všudypřítomné melancholické závany jsou cítit na každém kroku, přesto se v těch snových představách tak úplně neutopili.

The Tennis - Origins

O sympatickém dream-popovém ladění tohoto Denverského dua jsem psala tady. A skladba Origins je právě tou nejchytlavější skladbou z desky Young and Old.

Bombay Bicycle Club - Lights Out, Words Gone

Nevím, proč jsem Bombay Bicycle Club, tak pořád ignorovala, přestože jsem na ně celkem pravidelně narážela. Až jeden kamarád mi pomohl odkazem na tuto skladbu tohle prolomit a ukázalo se, že se jedná o něco kouzelného. Kombinace tohoto videa a písničky má v sobě něco strašně působivého a pěkného.

Kid A - BB Blue

Odkaz na Kid A jsme spatřila na Ninja Tune a něco tak perfektního a tvůrčího po hudební stránce jsem dlouho neslyšela. Celé je to o tom, že si jedna šikovná slečna vytvořila hudbu k imaginárnímu japonskému filmu a vznikl tenhle, troufám si tvrdit, minimalistický skvost (na internetu často odkazovaný na dřívější tvorbu Massive Attack).

Neon Indian - Deadbeat Summer

Tuhle neuvěřitelně vlezlou chillwave písničku mám spojenou pouze s létem, přímo bije do očí. Zlepšuje náladu asi zhruba o 300%. 

Mathew Herbert - Audience

Můj druhý minimalistický tip, tentokrát z Velké Británie, kde ho škatulkují jako muzikanta tvořící microhouse a downtempo s perfektně sedící jazzovou kombinací. Určitě pohlazení pro uši.

Delorean - Deli

Alternativní taneční hudba z Baskicka. Nevídané, ale světu poměrně známé a oblíbené. Takový energetický nabíječ s až nebezpečně chytlavým refrénem (pravdivé klišé).

Broken Social Scene - Almost Crimes

Opět odkazuji na něco, o čem jsem se již zmiňovala (konkrétně tady), ale myslím, že si to tenhle art-rockový kanadský klan zaslouží a především tahle bláznivá písnička.

Vicky Cristina Barcelona Soundtrack

Konkrétně skladba Barcelona od Giulia y Los Tellarini nejlépe vystihuje náladu a těšení se. Ono víc slov ani není potřeba.

Bonobo - Black Sands a The North Borders

"I need to find a paradise for me... no one tell me, heaven´s waiting"

Když mi úplnou náhodou před třemi lety "přistála do klína" deska britského multiinstrumentalisty Jamese Greena alias Bonobo, ještě jsem netušila, o jaký poklad se jedná. Byla to právě deska Black Sands a intro Prelude a Kiara, která mě zavedla do asijsko-orientálních snů. Až na pár skladeb je tato deska bez vokálů, to ji však nijak neochuzuje, neb nápadů se samplováním má Bonobo požehnaně. Tím to ale nekončí, protože Bonobo jako správný multiinstrumentalista ovládá hru na několik nástrojů, můžu jmenovat kytaru, klavír, mandolínu, harfu a ještě bych zdaleka nebyla u konce. Tón desky udává také zvuk saxofonu a klarinetu jeho společníků a vše podtrhuje jemná basová linka. Výsledkem je příjemné organické downtempo a trip-hop ozvláštněný jazzem. Nejen We Could Forever a All in Forms (jednoduše dokonalá) jsou důkazem, že tahle deska se jen tak snadno neoposlouchá.

A když už si člověk myslí, že jeho oblíbenec nemůže překvapit, po třech letech to zaručeně přijde. Přišel v jiném kabátě a ten kabát měl takový šmrc, který bude mít i další sezónu a vlastně je dost možné, že se jen tak nevynosí, neošoupe. Hned první výraznou změnou je účast řady vokálistů a přítomnost podmanivých beatů. First Fires vnáší do vzduchu otázku "V jakém světě jsem se to vlastně ocitla?", u Emkay si odpovím, že "to tu vypadá zajímavě, v té říši divů..." a u třetí Cirrus bez jasné potřeby a zbytečnosti dávat do písně jakkýkoliv text jen zatajím dech a vykřiknu: "Z toho světa nechci nikdy zpátky!". Jsem ve fázi naprostého blouznění, když mi do ucha šeptá výborná soulovou zpěvačka Erykah Badu, ale tohle není vůbec jenom Heaven for Sinner přece.

Cítím se tak trochu jako smyslů zbavená a vlastně docela báječně, protože ještě není vůbec konec ani když už poslouchám Know You a Antenna. Takhle bych tu mohla jmenovat a doporučit každou píseň z alba, což se málokdy stává, ale když ono to tak dobře zní jako celek. Když ochutnáte lahůdku, tak nechcete přestat, nezůstane to jen u toho ochutnávání, když vidíte, že toho je daleko víc.

O Bonobo jsme měla v plánu psát už dlouho a věděla jsem, že to jednou udělám,a teď se naskytla skvělá příležitost. Pro mě je jedním z headlinerů letošních Colours právě Bonobo a je jedno, že na plakátě není napsaný stejně velkým písmem jako The Knife a že mu asi nepřidělí to největší pódium. To by se ani asi neslušelo.

 

(Pokud se vám zamlouvá hudba Jamese Blakea, jste tady správně.)

Janelle Monáe - The ArchAndroid

Občas mě hudební záležitosti, co zní moc velkolepě, nablýskaně a s přívlastky typické pop star, dokáží odradit. Jinak tomu bylo v případě Janelle Monáe. O jejích kvalitách jsem se sice přesvědčila až na vystoupení Colours, nicméně si myslím, že k tomu stačí i její dva roky stará deska The ArchAndroid. Pohybově nadaná afroameričanka, kterou sen o Broadwayi svedl z New Yorku do Atlanty, aby s mladými umělci založila hudební seskupení Wondaland Arts Society. Spolupracovala s Outkast a její kariéra se začala směle rozjíždět. Ale zcela jiná než u prototypů popových hvězdiček. Janelle je tak trochu jiná, trochu jako mimozemšťan, jak sama o sobě říká. A není to jen vyčesanou patkou. Jde o to míchání jejího soulového hlasu, hudby vystřižené ze sci-fi filmů propojenou s funky a r´n´b. Zní to velkolepě a futuristicky zároveň. Na desce najdeme pomalé jazzové skladby stejně snadno jako svižné orchestriálky. Víme, že Janelle by mohla být sexy černošskou zpěvačkou v krátkých nablýskaných šatech, ale ona spíš obleče bílou košili, černé kalhoty od obleku a kšandy... a vypadá pořád skvěle a bezesporu sympaticky. Je nadaná a myslím, že svou tvorbu bude ještě rozvíjet a vylepšovat. Už ale tohle album je dobře zvládnutou míchanicí napříč styly a jakousi známkou slabosti pro filmy z budoucnosti. A které skladby doporučit? Určitě Locked Inside, Come Alive (touhle donutila publikum na Colours dřepět minimálně pět minut a pak znovu rozpohybovat), Wondaland (pravý futurismus), Dance or Die nebo Neon Valley Street. Ona ví, jak se chytře a snadno zbavit nudy.

Hjaltalín - Sleepdrunk Season

"If you paint a turtle red it won't go faster. It's best to leave it be and keep it green."

Je známo, že Island umí vypustit do světa kvalitní hudebníky. U Hjaltalín nehledejte Björk ani Sigur Rós, šli si taky totiž po svém a spíš inklinovali ke kanadským Arcade Fire. K mým uším dorazili při zkoumání programu letošních Colours a mile překvapili.

Jak jejich debut z roku 2007 Sleepdrunk Season správně charakterizovat?

Správně to nikdy nebude, ale roztahaný a unylý indie pop rozhodně nečekejte. Spíš takovou směsku barokních tónů způsobenou nástroji jako jsou klarinet, fagot, housle a samozřejmě kytara, basa a bicí. Sedmičlené formaci se to daří skloubit a ještě víc si posluchače podmaní díky střídání mužských a ženských vokálů. Tohle totiž zabralo minimálně na půlku Evropy.

Poslech Traffic Music a Goodbye July vyvolá pocit, že dlouhé letní večery strávené s přáteli můžou být opravdu nekonečné. A takový pocit si přece každý snadno oblíbí a přijme za svůj. Ostatní skladby jsou skromnou ukázkou jejích schopností, s jakými tvoří tak něžné a nikdy ne chladné písničky, jak se možná od Islandu vždycky očekává. Naopak mají sklony spíše ke klasické hudbě jak je tomu u Debussy a The Trees Don´t Like Smoke. A vůbec nevadí, že to zní tak trochu poprockově, protože hlas zpěvačky Sigríður Thorlacius potěší a víme, že je to tak správně. Fakt, že některé skladby zní až neskutečně pohádkově (Trailer Music), dokazuje, že s Islandem mají přece jen něco společného a to jim dodává nádech jedinečnosti, jak je tomu u poslední a islandsky zpívané Pú Komst Við Hjartað Í Mér. Tomu se totiž říká radost a euforie i z lehce, ale opravdu jen lehce melancholické hudby, která je z větší zastíněna tou svěží.

Broken Social Scene - You Forgot It in People a Forgiveness Rock Record

Nebývá moc zvykem, aby kapela měla třeba aktivních deset členů a na albu by se jich podílelo třeba i třicethudebníků . Broken Social Scene představují přesně takový klan a to díky Kevinu Drewovi a Brendanu Cannigovi, kteří pokaždé svolají zbytek do Toronta, aby místo svých sólovek pro změnu nahráli společnou desku a hvězdy kanadské hudební scény (jako je třeba Leslie Feist) přiběhnou jako na zavolanou se svými nástroji či hlasem. A kupodivu jim to funguje skvěle. Čtyři klasická alba a spousta dalších a většinou opravdu kvalitních nahrávek. Občas jim to sice ujede, ale to se stává málokdy. Vlastně tento projekt je něco jedinečného.

O to těžší je je pak nějak stručně a hezky charekterizovat. Každá deska je samozřejmě jiná, ale těžko se popisuje v čem. Ať už člověk začne s poslechem jakékoliv, určitě si v ní něco najde. Já zkusila You Forgot It in People (2002) a Forgiveness Rock Record (2010) a myslím, že jsem se trefila do černého.

Říká se o nich, že se jedná o indie rockovou kapelu, ale tohle mi osobně přijde trochu zavádějící. Co to to indie vlastně je? Víme, že vychází z britského alternative rocku, a že se snaží o jakousi nezávislost a vlastně v sobě skrývá spoustu žánrů. A na jaké konrétní žánry se zaměřily Broken Social Scene?

U desky You Forgot It in People je to bez debat klasický pop-rock. To zní trochu nudně, že? Ale když k tomu dodám, že klasické kytarové rify a bicí jsou doplněny o opravdu velké množství hudebních nástrojů, tak už to tak nudně nezní. Nástroje a hravost muzikantů z této desky činí opravdu lahůdku. Třeba KC Accidental je normální post-rockovou skladbou se skvělými melodickými kytarami, kterým pomáhá orchestr. Hlas Kevina ji pak hezky zpomaluje, až místy přejde do balady. Další podmanivou písničkou je možná i díky hlasu Leslie Feist a Emily Haines a svou bláznivostí Almost Crimes (doporučuji i klip). Jestli se chcete u něčeho vybít, tohle je ideální příležitost. Zbytek desky je doslova art-popovým počinem zásluhou zmiňovaných nástrojů jako jsou akustické kytary, tamburína, trombón, saxofón, flétna a housle. Ty můžeme krásně slyšet spíše u poklidných skladeb jako jsou Pacific Theme, o jemný ženský hlas obohacenou Anthems For Seventeen Year Old Girl a Lover´s Spit. V této podobě si představuji perfektní a originální pop a indie rock.

Album Forgiveness Rock Record se liší, ale svůj rukopis si Broken Social Scene nechávají. Na scénu přijdou další žánry. Vše začíná skvělou hymnickou a táhlou skladbou World Sick doprovázenou orchestrem a působením bicích, které zní na správných místech a navodí jistou dramatičnost. Za ní nepokulhává ani další píseň Chase Scene. Ta je jedinečná nejen houslemi a chorálním zpěvem, ale i použitím syntetizátoru, a závěrečné tóny trubky, což zní činí píseň "vygradovanou". Album pokračuje ulítlou Texico Bitches a člověk, si začne říkat, že to má fakt správný říz. Na mě to působí tak umělecky rockově, jako by se všichni ti hudebníci po těch pěti letech, které uběhly od poslední desky, chtěli pořádně "vydovádět", prodat svou energii a uložit ji do několika hlučných skladeb, např. do Water in Hell nabízejí i místo pro kytarové sólo. Energii ale dokázali ukočírovat a vytvořit tak vyváženou desku, ve všech svých žánrech zcela neomezenou.

Broken Social Scene jsou prostě lehce vystřední a sví a hudbu, kterou tvoří, tvoří velmi dobře.

Florence and the Machine - Ceremonials

Dlouho očekávané album této slibné umělkyně vyjde již za pár dní oficiální cestou. Svým debutem zazářila a pop dostala úplně do jiných dimenzí, čímž si nalákala k sobě i nepopové posluchače. Hned úvodní písní  Only If For a Night jemně přidaným beatem vtahuje do alba (jsem neuvěřitelně potěšena a jsem zvědavá, co přijde dál) a zároveň slyšíme, že ani v druhém albu neupustila od svých typický hymnických zvuků. Dokonce zde se mi zdají snad více silnější a noblesnější a to nejen v následujících dvou písních Shake It Out a hitovce What the Water Gave Me, ale především v posledních třech písních. Musím však přiznat, že právě ty poslední tři mi právě díky tomu splývaly trochu dohromady a to i po několikátém poslechu. Když se vrátím na začátek, čtvrtá skladba Never Let Me Go rychlé tempo příjemně uklidňuje a další dvě jsou klasickou ukázkou skvěle znějícího popu (Breaking Down a klavírní Lover to Lover) - doporučuji. Tu dobře známou Florence s jejím širokým barevným rozsahem slyšíme v písni Heartlines a hned poté dle mého názoru spolu s úvodní je nejpovedenější skladba Spectrum, která tak hezky graduje, pak se zase zklidní a my si užíváme všechnu tu s instrumenty, díky kterým nepřestává být naší oblíbenkyní. Což taktéž potvrzuje třeba i No Light, No Light. Bonusové druhé cd obsahuje další dvě nové písně, demo verzi What the Water Gave Me a třeba akustickou Shake It Out. Potěší zvláště ty, kterým nestačí 15 dlouhých písniček. Název desky je trefný, neboť na mě obřadně působí.