U2 - 18 singles

"How long must we sing this song?"

Když jsem o prázdninách přemýšlela, jaké hudba se hodí na dlouhé cesty autem, věděla jsem, že tentokrát nechci nic moc revolučního. Sáhla jsem tedy po desce 18 singles, protože přesně taková je. Bono a spol. ji vydali v roce 2006, kdy kapela měla za sebou již třicetiletou existenci a snažila se do téhle kompilace zahrnout své největší hity a nejpovedenější písničky. Ani zdaleka to neměla lehké, neboť za těch třicet let stihla vydat 11 "elpíček". Je tedy dost možné, že zarytý fanoušek bude mnohé písně postrádat, ale "povrchní" posluchač desku zajisté ocení.

Klukům se podařilo vyhmátnout ty největší srdcovky (ach, to zní tak pateticky), v kterých se odráží jejich mezní životní situace či dokonce historické události. Třeba Sometimes You Can´t Make It On Your Own líčí komplikovaný vztah Bona a jeho otce. Já osobně tíhnu k téhle písni hlavně kvůli Bonovým výškám, kdy zpívá "And it´s you when I look in the mirror...". Z oněh historických je to samozřejmě Sunday Bloody Sunday odkazujíc na neděli 30. ledna 1972, tedy na nejsmutnější den v irské moderní historii. Poprvé se skladba objevila na albu War. S tímhle souvisí mé doporučení na film Bloody Sunday, zde píseň hraje při závěrečných titulkách. Pro U2 jakožto irskou kapelu to musí být celkem citová záležitost.

Na desce zaznívá i "nová" píseň The Saints Are Comin´ původně od punkové kapely Skids. Bono společně s Green Day ji znovu nazpíval pro charitativní účely po řádění hurikánu Katrina v roce 2006.

Klasické skladby jako Sweetest Thing, One, Beautiful Day, With or Without You či Pride dokazují, že U2 jsou se svým alternativním rockem stále aktuální, dokud nepřijde něco vyloženě revolučního. Samozřejmě téhle kultovní kapele už pomalu mnozí šlapou na paty, ale pochopte, po více než třiceti letech v tom Bono pořád umí chodit.

Janelle Monáe - The ArchAndroid

Občas mě hudební záležitosti, co zní moc velkolepě, nablýskaně a s přívlastky typické pop star, dokáží odradit. Jinak tomu bylo v případě Janelle Monáe. O jejích kvalitách jsem se sice přesvědčila až na vystoupení Colours, nicméně si myslím, že k tomu stačí i její dva roky stará deska The ArchAndroid. Pohybově nadaná afroameričanka, kterou sen o Broadwayi svedl z New Yorku do Atlanty, aby s mladými umělci založila hudební seskupení Wondaland Arts Society. Spolupracovala s Outkast a její kariéra se začala směle rozjíždět. Ale zcela jiná než u prototypů popových hvězdiček. Janelle je tak trochu jiná, trochu jako mimozemšťan, jak sama o sobě říká. A není to jen vyčesanou patkou. Jde o to míchání jejího soulového hlasu, hudby vystřižené ze sci-fi filmů propojenou s funky a r´n´b. Zní to velkolepě a futuristicky zároveň. Na desce najdeme pomalé jazzové skladby stejně snadno jako svižné orchestriálky. Víme, že Janelle by mohla být sexy černošskou zpěvačkou v krátkých nablýskaných šatech, ale ona spíš obleče bílou košili, černé kalhoty od obleku a kšandy... a vypadá pořád skvěle a bezesporu sympaticky. Je nadaná a myslím, že svou tvorbu bude ještě rozvíjet a vylepšovat. Už ale tohle album je dobře zvládnutou míchanicí napříč styly a jakousi známkou slabosti pro filmy z budoucnosti. A které skladby doporučit? Určitě Locked Inside, Come Alive (touhle donutila publikum na Colours dřepět minimálně pět minut a pak znovu rozpohybovat), Wondaland (pravý futurismus), Dance or Die nebo Neon Valley Street. Ona ví, jak se chytře a snadno zbavit nudy.

Florence and the Machine - Ceremonials

Dlouho očekávané album této slibné umělkyně vyjde již za pár dní oficiální cestou. Svým debutem zazářila a pop dostala úplně do jiných dimenzí, čímž si nalákala k sobě i nepopové posluchače. Hned úvodní písní  Only If For a Night jemně přidaným beatem vtahuje do alba (jsem neuvěřitelně potěšena a jsem zvědavá, co přijde dál) a zároveň slyšíme, že ani v druhém albu neupustila od svých typický hymnických zvuků. Dokonce zde se mi zdají snad více silnější a noblesnější a to nejen v následujících dvou písních Shake It Out a hitovce What the Water Gave Me, ale především v posledních třech písních. Musím však přiznat, že právě ty poslední tři mi právě díky tomu splývaly trochu dohromady a to i po několikátém poslechu. Když se vrátím na začátek, čtvrtá skladba Never Let Me Go rychlé tempo příjemně uklidňuje a další dvě jsou klasickou ukázkou skvěle znějícího popu (Breaking Down a klavírní Lover to Lover) - doporučuji. Tu dobře známou Florence s jejím širokým barevným rozsahem slyšíme v písni Heartlines a hned poté dle mého názoru spolu s úvodní je nejpovedenější skladba Spectrum, která tak hezky graduje, pak se zase zklidní a my si užíváme všechnu tu s instrumenty, díky kterým nepřestává být naší oblíbenkyní. Což taktéž potvrzuje třeba i No Light, No Light. Bonusové druhé cd obsahuje další dvě nové písně, demo verzi What the Water Gave Me a třeba akustickou Shake It Out. Potěší zvláště ty, kterým nestačí 15 dlouhých písniček. Název desky je trefný, neboť na mě obřadně působí.

Florence and the Machine - Lungs a nový singl

Před dvěmi lety jsem na ni narazila, právě když vyšel její debut. A v listopadu se konečně dočkáme druhého LP., zatím pouze se zveřejněným jedním singlem What the Water Gave Me. Tenkrát jsem zkusila, co se pod tím novým popem na scéně skrývá. A byla jsem překvapena, jak nápadně vyčnívá z davu. Sympatická zrzka s poměrně velkým rozsahem v albu plném pestrých písniček, doslova přeplněných různými zvuky a melodiemi. Tolik energie jedné víly z hustě zeleného lesa. Líbí se mi, že se nejedná o klasický čistý pop, ale o kombinaci se soulem, někdy s folkem, tu piano a jindy zas něco tvrdšího. Navíc si cením, že většinu textů si Florence napsala sama a rozhodně ne špatných. Snad dvě skladby bych z alba smazala - Kiss with a Fist a předělávku You´ve Got the Love. Naopak ty nejvíc uhrančivé a intenzivní jsou Cosmic Love, Rabbit Heart, Between Two Lungs a pro mě jednoznačně nejlepší Howl.