Občas mě hudební záležitosti, co zní moc velkolepě, nablýskaně a s přívlastky typické pop star, dokáží odradit. Jinak tomu bylo v případě Janelle Monáe. O jejích kvalitách jsem se sice přesvědčila až na vystoupení Colours, nicméně si myslím, že k tomu stačí i její dva roky stará deska The ArchAndroid. Pohybově nadaná afroameričanka, kterou sen o Broadwayi svedl z New Yorku do Atlanty, aby s mladými umělci založila hudební seskupení Wondaland Arts Society. Spolupracovala s Outkast a její kariéra se začala směle rozjíždět. Ale zcela jiná než u prototypů popových hvězdiček. Janelle je tak trochu jiná, trochu jako mimozemšťan, jak sama o sobě říká. A není to jen vyčesanou patkou. Jde o to míchání jejího soulového hlasu, hudby vystřižené ze sci-fi filmů propojenou s funky a r´n´b. Zní to velkolepě a futuristicky zároveň. Na desce najdeme pomalé jazzové skladby stejně snadno jako svižné orchestriálky. Víme, že Janelle by mohla být sexy černošskou zpěvačkou v krátkých nablýskaných šatech, ale ona spíš obleče bílou košili, černé kalhoty od obleku a kšandy... a vypadá pořád skvěle a bezesporu sympaticky. Je nadaná a myslím, že svou tvorbu bude ještě rozvíjet a vylepšovat. Už ale tohle album je dobře zvládnutou míchanicí napříč styly a jakousi známkou slabosti pro filmy z budoucnosti. A které skladby doporučit? Určitě Locked Inside, Come Alive (touhle donutila publikum na Colours dřepět minimálně pět minut a pak znovu rozpohybovat), Wondaland (pravý futurismus), Dance or Die nebo Neon Valley Street. Ona ví, jak se chytře a snadno zbavit nudy.
