Rok 2013 v uších

Prokousat se tím obrovským množstvím nově vznikajících hudebních umělců bývá rok od roku těžší. Když tomu přidám fakt, že jsem si na objevování nové hudby udělala méně času než obvykle, situace je ještě trochu komplikovanější. K mému překvapení jsem však zjistila, že popsaných papírků a odkazů v záložkách daleko přesahují následující seznam. Pokusila jsem se opět vymýtit plytké a stereotypní melodie, a zároveň do výběru zařadila i skladby vzniklé v letech minulých, protože i ty mě v uplynulém roce doprovázely. Snad alespoň některé zalichotí nejednomu uchu.

Sigur Rós - Isjaki

S novou deskou ve zcela novém kabátě. Temném, hlučném, lehce dekadentním. Jiný Island, dobrý Island.

Jan P. Muchow & Václav Havelka - I´ll Dream On

Může za to polský film Yuma. Ne, vlastně Honza Muchow, když jsem hledala, ke kterým filmům stvořil soundtrack. Celý soundtrack tohoto syrového snímku stojí za poslech a film za pohled.

Daft Punk - Get Lucky

Tohle je můj oblíbený francouzský disco houseový úlet. Nestydím se za to, protože Daft Punk dělají dobrou taneční hudbu. Důkazem je nová deska Random Access Memories.

(hodně hodně dávno, než se začali skrývat pod maskami)

Forest Swords - The Weigh of Gold

Pro mě donedávna zcela neznámý britský producent. Přesně takové mám ráda, nenápadné, tvořivé a talentované. Co v tom slyšíte? Trip hop, dub, trochu té psychedelie a experimentu. No prostě lahůdka.

Lenka Dusilová - Moja Máti

Znovu jsem objevila kouzlo alba mezi světy z roku 2005. Prý Anděl za nejlepší rockovou desku. Podstatný je však obsah alba a ten je jaksepatří pestrý. Skladby nepozbyly kvality, ale Moja Máti je asi nejpůsobivější.

James Blake - Retrograde

James se letos opět činil a vydal své druhé studiové album Overgrown (předtím to byly samé EP). A tohle je jeden velmi podařený track z ní. O Jamesovi se zmiňuji, kde to jde a pořád na něj odkazuji, proto tentokrát volím jinou přesvědčovací metodu - poslechněte si tento živý koncert. Už se zmínila, že je to velmi pohledný Brit?

Björk - Venus As a Boy

Další znovunalezené ženské kouzlo, tentokrát od podivínky Björk. Nic složitého za tím nehledejte, prostě jsem sjížděla album Best of pořád dokola a koukala na její klipy, mnohé režírované Michelem Gondrym (Nauka o Snech, Věčný svit neposkvrněné mysli, Pěna dní).

Bonobo - First Fires

Tak po jeho koncertě na Colours mám tohoto britského (jak jinak) multihudebníka ještě radši. Nevěděla jsem, kterou skladbu z jedinečného alba The North Borders vybrat. Heaven for a Sinner s Erykah Badu nebo First Fires s Grey Reverendem? Tolik krásy v pár skladbách v tolika různých podobách.

Coldcut - This Island Earth

Kultovní taneční a hiphopové duo jsem si s oblibou připomínala touhle skladbou. V 63. sekundě přichází Ten moment.

Vampire Weekend - Step

Trvalo mi to, než jsem k téhle indie rockově alternativní kapele dozrála. Asi na té nové desce Modern Vampires of the City něco bude. Něco poslouchatelného.

Arcade Fire - Reflector

Nechápu, kde Arcade Fire, početný kanadský klan, bere energii na takové dobré věci. A pořád slaví úspěch, zcela oprávněný. A to francouzské našeptávání je báječné.

Kid A - BB Bleu

Bylo téměř nemožné o Kid A neboli Anni T něco kloudného zjistit. Krom toho, že mi Google neustále podstrkoval album Kid A od Radiohead, jsem se dozvěděla, že skladba je součastí soundtracku na jakýsi japonský imaginární film, který si Kid A sama vymyslela.

Tak líbezný vokál a tak krásně minimalistický "tune". Ano, to je ta skladba. Je v ní něco navíc, je v ní všechno.

Sigur Rós - Kveikur

Po minulém šestém studiovém album Valtari jsem pocítila menší zklamání a jakýsi náznak

stagnace ze strany islandských Sigur Rós. Uvíznout na mrtvém bodě je lidské, naštěstí se z toho brzy dostali a už po roce přichází se sedmým studiovým albem Kveikur a v redukovaném složení, bez klávesisty, který se rozhodl kapelu opustit. Řeči o úplném rozpadu kapely byly však zahnány a chlapci nabrali překvapivý směr. Z euforických a malebných krás, které vyjadřovali skrz post-rock a často i ambientní hudbu se transformovali na něco temnějšího, hlučného a až rockového. Chtělo to změnu a po poslechu pilotního singlu Kveikur mi bylo jasné, že ta změna je výrazně ku prospěchu, a že sedmé album nemusí nést žádné příznaky vyčerpání.

Již úvodní skladba Brenninsteinn je velkým překvapením. Téměř osm minut naprostého hluku, šumu a dekadentní roztříštěnosti přejde v rytmické bubnování v kontrastu s Jónsiho jemnými vokály. Holt doba je pro některé temná a tohle může být ten správný odraz. Nutno přiznat, že to zní skvěle a nebojím se, co přijde dál. Naopak jsem ještě víc zvědavá. Temné a zvučné chvilky pokračují i v Hrafntinna. Skladby jsou lehce agresivní a krom teda úvodní disharmické nabízejí skrytou melodičnost a netají se svou velkolepostí jako třeba Isjaki nebo Bláprádur. Trochu klidu přináší snad jen poslední Var.

Je to tak trochu jiný Island, říkám si při poslechu Kveikur, ale líbí se mi. Album neznačí úpadek kapely, ale pouze novou etapu, v tom je cítit ta melancholie. Daří se jim to, deska je totiž perfektní a už teď je jasné, že se bude na konci roku objevovat mezi těmi "top" zcela oprávněně.

Letní limonády

Zahltila jsem se písničkami, které jsem označila za letní, a které tak na mně tak působí. Vystihují leddacos a přesně zapadají. Níže je takový malý výčet svěžích a lahodných letních skladeb. Opět zde kromě klasických letně znějících hitovek najdete také pár minimalistických kousků. Užívejte léta!

The Cardigans - My Favourite Game

Hitovka švédské kapely s pohlednou blonďatou (jak jinak) zpěvačkou, která v druhé polovině devadesátých let vyhrávala snad v každém rádiu. Správně energická a jak klip napovídá, ideální na zběsilou jízdu autem.

Air France - June Evenings

Další Švédi s jemnou indie elektronikou, kterou mé léto vždycky začíná. Jejich všudypřítomné melancholické závany jsou cítit na každém kroku, přesto se v těch snových představách tak úplně neutopili.

The Tennis - Origins

O sympatickém dream-popovém ladění tohoto Denverského dua jsem psala tady. A skladba Origins je právě tou nejchytlavější skladbou z desky Young and Old.

Bombay Bicycle Club - Lights Out, Words Gone

Nevím, proč jsem Bombay Bicycle Club, tak pořád ignorovala, přestože jsem na ně celkem pravidelně narážela. Až jeden kamarád mi pomohl odkazem na tuto skladbu tohle prolomit a ukázalo se, že se jedná o něco kouzelného. Kombinace tohoto videa a písničky má v sobě něco strašně působivého a pěkného.

Kid A - BB Blue

Odkaz na Kid A jsme spatřila na Ninja Tune a něco tak perfektního a tvůrčího po hudební stránce jsem dlouho neslyšela. Celé je to o tom, že si jedna šikovná slečna vytvořila hudbu k imaginárnímu japonskému filmu a vznikl tenhle, troufám si tvrdit, minimalistický skvost (na internetu často odkazovaný na dřívější tvorbu Massive Attack).

Neon Indian - Deadbeat Summer

Tuhle neuvěřitelně vlezlou chillwave písničku mám spojenou pouze s létem, přímo bije do očí. Zlepšuje náladu asi zhruba o 300%. 

Mathew Herbert - Audience

Můj druhý minimalistický tip, tentokrát z Velké Británie, kde ho škatulkují jako muzikanta tvořící microhouse a downtempo s perfektně sedící jazzovou kombinací. Určitě pohlazení pro uši.

Delorean - Deli

Alternativní taneční hudba z Baskicka. Nevídané, ale světu poměrně známé a oblíbené. Takový energetický nabíječ s až nebezpečně chytlavým refrénem (pravdivé klišé).

Broken Social Scene - Almost Crimes

Opět odkazuji na něco, o čem jsem se již zmiňovala (konkrétně tady), ale myslím, že si to tenhle art-rockový kanadský klan zaslouží a především tahle bláznivá písnička.

Vicky Cristina Barcelona Soundtrack

Konkrétně skladba Barcelona od Giulia y Los Tellarini nejlépe vystihuje náladu a těšení se. Ono víc slov ani není potřeba.

CocoRosie

 "Lazy days when I said lets go for a ride"

Fakt, že CocoRosie vystoupí v červnu v Praze, mě dovedl k zjištění, že jsem o nich zatím nic nenapsala. Přitom jejich hudba zde patří.

Známé sesterské duo Bianca a Sierra Casadyovy vyrůstaly v náručí své matky, která je počastovala přezdívkami Coco a Rosie. Své dětsví a mládí strávily na cestách, protože matka symptatizovala s výroky "škola života" či "život tě naučí", tudíž klasické škole moc nevěnovaly pozornost. Prázdniny u otce znamenaly zasvěcení do indiánské kultury, jež byl otec fanouškem. Tahle nelibost se jim později stala inspirací.

Zpočátku to na žádnou společnou tvorbu ani nevypadalo, Bianca žila v New Yorku, vymetala hip-hopové kluby a dala se na studia, zatímco Sierra zakotvila v Paříži. Po deseti letech Bianca sestru navštívila a tím se započala jejich slavná hudební éra. Společné pařížské léto se neslo v duchu střádání společných nápadů, zkoušení, co kdo umí a nekompromisní míchání žánrů vedle k několika skladbám převedených do první desky La Maison de Mon Rêve, ze které pozornosti neunikla minimalistická skladba Good Friday.

Jejich styl se s přibývajícím počtem desek začal pilovat, v čem však sestry neudělaly pokrok jsou obaly desek. Něco tak nevkusného se jen tak nevidí. Nelze snadno říct, kde po hudební stránce zakotvily. Obecně se říká, že je to freak folk, ale jen tahle škatulka nestačí. 

Podivínská děvčata jsou někdy až úděsně infantilní, míchají nemíchatelné, operní hlas Sierry a hiphopové beaty Biancy. Krom klasických elektronických pomůcek nejradši vytáhnout všechny nástroje, které doma najdou a vznikne něco vysoce alternativního. Mezi posluchači vyvolávají řadu rozhořčení, nicméně já jsem z řad těch, které tohle padlo do noty. Ačkoliv mi jejich desky moc komplexní nepřijdou, mám spoustu oblíbených písní. Svým ustavičným experimentováním si vytvořily svůj vlastní svět a kreativita je výsadou.

 První tři desky mi svým laděním přijdou dost podobné, neznamená to však, že písničky jsou stejné. Jistý pokrok lze však pozorovat, nejvíc folková je asi první deska a s další lze pozorovat narůstající počet experimentů. Z celé řady písniček bych několik zmínila. Z první již zmiňovanou Good Friday, z druhé desky Noah´s Ark nelze pominout skvostnou spolupráci s Antony and the Johnsons v Beautiful Boyz. Líbit se bude i píseň Noah´s Ark. Pak už si na prapodivné hlasy člověk zvykne a někteří jim možná přijdou na chuť. Z třetí desky The Adventures of Ghosthorse and Stillborn za ochutnávku stojí trošku synteťácká a lehce rapující Rainbowarriors a samozřejmě půvabná Raphael.

Jako celek se mi však nejlépe poslouchá čtvrtá deska Grey Oceans. Směsice jemných mixů, divnofolku, hiphopových beatů a dokonce i rytmických melodií se od předchozích alb liší. Změnu slyšíme hned v úvodní Trinity´s Crying, ale tradiční nástroje a jejich slabost pro orient nás neupouští (Smokey Taboo). Klavíru si užijeme v baladě Grey Oceans, nicméně vše překonávají skladby R.i.p. Burn Face a Lemonade. V první zmíněné slyšíme schopnost dokonale skloubit oblíbené beaty a vysoký hlas Sierry, možná to zní příliš teskně, ale o to víc v krásně. Lemonade je taková lahůdka s líbezným refrénem, takovým nejvíc cocorosieovským.

Všechny tyto skladby a spousta dalších mě docela nalákaly na červnový koncert, minimálně na blížící se pátou desku. Společné pojetí ležérnosti s důrazem na precizní a vytříbené melodie jsou silnou stránkou jejich výjimečného světa.

pozn. tahle verze R.i.p. Burn Face stojí taky za poslech.

Ochutnávka z 90´s - 1.

Každá dekáda je přelomová. Léta devadesátá na hudebním poli odrážela víc než kdy jindy to, co se dělo okolo. Pocity uvolnění, které se šířily nejen západním světem, a současně chvíle neuvěřitelného zmatku přinesly do tohoto průmyslu cht bezmezné tvořivosti, sérii nových žánrů proti kterým ty "staré" vůbec nezůstávaly v pozadí, ba naopak kráčely vedle sebe. Klipy byly správně "pohodářské", či navázaly na 80. léta svou psychedelií. Člověk by netušil, kolik nadčasových skladeb dalo svému vzniku právě v této dekádě.

Touto cestou jsem se rozhodla některé více či méně známé hity připomenout v následujících článcích.

White Town - Your Woman

Lenivá písnička s jednoduchým, avšak neuvěřitelně podmanivým beatem. Text stvořil v roce 1932 Bill Crosby a jeden Ind vyrůstající v Anglii jej převedl do této lehce popové podoby v roce 1997.  Úspěch znamenitý, který začal a také skončil tímto singlem.

The Future Sound of London - Papua New Guinea

Při poslechu téhle skladby je až k neuvěření, že by v roce 1992 mohla ambientní hudba dosahovat takových rozměrů. Tohle britské duo je respektováno již řadu let na vlnách žánrů taneční hudby a označení "jední z králů elektroniky" je na místě. Vykouzlí virtuální svět pro každého.

DJ Shadow - Midnight in a Perfect World

Americký producent a DJ zpočátku koketoval s hiphopem, jazzem, funkem a soulem, když se o něco později zařadil do známého trip-hopového trojúhelníku spolu s Massive Attack a Portishead.Všechny v roce 1996 okouzlil svým debutem Endtroducing s triphopovým skladbami přesahující následující století, které však měli autoři později problém tvořit (týká se to i Portishead). V 90. letech dosáhly své dokonalosti a ta se překonává těžko.

Nick Cave and The Bad Seeds - Red Right Hand

Těžko stravitelný, nicméně zaručeně požitkářský alternativní rock z Austrálie zpečetěný však v Berlíně. Podivíni se proslavili nejen touhle "hororovou znělkou".

The Chemical Brothers - Setting Sun

Rok 1996, sirény, ječivé kytary a ty jejich beaty dostávají do kolen zas a zas. Tady čas nehraje žádnou roli, prostě jeden ze zasloužených hitů. Něco mezi Prodigy a Fat Boy Slim. Je to prostě senzace fungující už od roku 1991.

Pokračování příště.

Crystal Castles

 "Learn to love. Lessons repeating."

Ethan Kath a Alice Glass, dvojka z Toronta, udělala díru do světa zhruba v roce 2006 a pak ještě jednu v roce 2008, kdy vydala svůj bezejmený debut Crystal Castles I. Díru do mého světa o pár měsíců později a to tehdy, když ke mně dorazil jejich komerční seriálový hit Crimewave. V ní jsem zavětřila potenciál pro hlučnou hudbu plnou šumu (a to jsem ještě nevěděla, co teprv přijde s druhou deskou). Mám slabost se zamilovat do všelijakých hudebních mimozemšťanů a tohle bylo přesně něco pro mě. Běžně neplatí, čím víc divné, tím lepší, ale Crystal Castles v té své bublině tomu přišly na kloub. Staly se fenoménem nu-rave a 8-bitové hudby. Synťák jakožto nejvěrnější kámoš, zvuk jako ze špatné videohry či ze zaprášené punkové desky. Kdo by řekl, že tohle může být nabité emocemi. Minimálně melancholií určitě.

Svou hudbou (a chaotickými a pozoruhodnými vystoupeními) způsobily převrat na nezávislé scéně. Šum a umění přes to všechno si udržet melodii nikdy nezněl tak sofistikovaně. Je mi jasné, že tahle hudba chytne drtivou menšinu, avšak paradoxně lidem se líbí a díky tomu Ethan a Alice procestovali kus světa a zase se do něho vydají, až jim letos v listopadu vyjde třetí bezejmená deska. Což mě podnítilo dát jim konečně zde malý prostor.

Čím tedy začít? Pokud se člověk nechá ovlivnit prvním poslechem, asi se ani do toho nemusí pouštět v případě Crystal Castles. Pokud mu to však nedá, osobně bych začala asi druhou deskou, která je samozřejmě taky správně hlučná, elektronická, místy punková a samozřejmě díky žvatlání Alice melancholická, ale tak nějak víc lidská oproti jedničce a určitě lepší jako celek.

Kuriózní Fainting Spells a Doe Deer střídají na CC až příliš rytmické skladby, jemné jako vánek a často dost mrazivé - třeba Celastica, Baptism a Suffocation. Radost mi udělala taktéž Vietnam (lehce gradující písničky s linkou monotónnosti, to je něco pro mě) a Year of Silence, která je prostříhaná samply Jónsiho ze Sigur Rós. Stěží uchopitelná a o to intenzivní zážitek přinášející je Pap Smear. Zde je hlas Alice více než na místě. S ní se blíží i konec alba a já si uvědomím, že jsem propadla té jejich vlně, aniž bych se nějak moc snažila. Bez zábran jsem pronikla do jejich světa a ani se mi z něj nechce. Musím přiznat, že s kombinací pochmurného podzimního počasí to nemusí být zrovna ideální.

Měla bych se však vrátit k jejich první desce a neopomenout chválu i na ni. Přes svou lehkou roztřístěnost v sobě skrývá neobyčejné sklady zasluhující pozornost/poslech. A to bez přítomnosti Alice, za zvuků těch jejich hračiček je to 1991, příjemné poslouchatelná Vanished a vrchol tohoto debutu Knights, píseň plná výkřiků do tmy. (a tady přináším doporučení i na klip)

Sečteno, podtrženo, světe div se, přesně tohle duo je pomyslně v mé top patnáctce (možná i desítce, co já vím, prostě si mě podmanily) a při opětovné poslechu se těším na jejich třetí desku. Doufám však, že to těšení se nedopadne jako s Grasscut, kteří mě svou novinkou zklamali. Pro podobné nedočkavce jsou k poslechu dvě nové skladby Plague a Wrath of God nesoucí se v typicky "crystalcastlovském" duchu.

Janelle Monáe - The ArchAndroid

Občas mě hudební záležitosti, co zní moc velkolepě, nablýskaně a s přívlastky typické pop star, dokáží odradit. Jinak tomu bylo v případě Janelle Monáe. O jejích kvalitách jsem se sice přesvědčila až na vystoupení Colours, nicméně si myslím, že k tomu stačí i její dva roky stará deska The ArchAndroid. Pohybově nadaná afroameričanka, kterou sen o Broadwayi svedl z New Yorku do Atlanty, aby s mladými umělci založila hudební seskupení Wondaland Arts Society. Spolupracovala s Outkast a její kariéra se začala směle rozjíždět. Ale zcela jiná než u prototypů popových hvězdiček. Janelle je tak trochu jiná, trochu jako mimozemšťan, jak sama o sobě říká. A není to jen vyčesanou patkou. Jde o to míchání jejího soulového hlasu, hudby vystřižené ze sci-fi filmů propojenou s funky a r´n´b. Zní to velkolepě a futuristicky zároveň. Na desce najdeme pomalé jazzové skladby stejně snadno jako svižné orchestriálky. Víme, že Janelle by mohla být sexy černošskou zpěvačkou v krátkých nablýskaných šatech, ale ona spíš obleče bílou košili, černé kalhoty od obleku a kšandy... a vypadá pořád skvěle a bezesporu sympaticky. Je nadaná a myslím, že svou tvorbu bude ještě rozvíjet a vylepšovat. Už ale tohle album je dobře zvládnutou míchanicí napříč styly a jakousi známkou slabosti pro filmy z budoucnosti. A které skladby doporučit? Určitě Locked Inside, Come Alive (touhle donutila publikum na Colours dřepět minimálně pět minut a pak znovu rozpohybovat), Wondaland (pravý futurismus), Dance or Die nebo Neon Valley Street. Ona ví, jak se chytře a snadno zbavit nudy.

Grasscut - 1 Inch 1/2 Mile

Mé trvalé okouzlení k britskému duu Grasscut jen potvrdí názory těch, jakou to prazvláštní a "divnou" hudbu někdy poslouchám. Předtím než oficiálně vyjde v červenci jejich druhá deska Unearth, ráda bych sepsala pár řádků o jejich veleúspěšném debutu 1 Inch 1/2 Mile, protože kluci z Brightonu - Andrew Phillips, vynikající skladatel televizní a filmové hudby a Marcus O´Daint, ovládající hru na kontrabas - si to určitě zaslouží. Navíc spadají pro uznávaný britský nezávislý label Ninja Tune a to už ve světě hudby něco znamená.

Celá projížďka tímhle albem je v podstatě velice náročnou cestou po těžko poslouchatelných experimentech. Jestli někdy tvrdím, že některé desce je třeba dát čas, tak tady to platí minimálně trojnásob. "Proč vlastně něco takového poslouchat?" ptáte se.

Je zavádějící tvrdit, že zní britsky, ale něco na tom bude. V hlavní roli Wales se svou krajinou a odkaz na dlouhou britskou historii, samotný život Andrewa a Marcuse a život Britů. Jak prosté, kdyby tu nebylo to experimentální ale. Aby získali tu pravou autentičnost prostředí, Andrew chodí po ulici a její šrum nahrává do mobilního telefonu a posléze tvoří samply. Míchání nového a starého jim taky není cizí, netají se tím, že svou unikátní hudubu proloží zvuky a hlasy z minulosti a tím ji obnovují po svém. Pomákají jim k tomu staré gramofony, klasická hudba a hlasy žen z dob meziválečného kabaretu, jak jasně slyšíme v 1946 a In Her Pride. O pár dekád později, kdy se světem vířil post-rock, kterému také vzdali hold a to třeba skladbou Passing. Do oslavy britských, zejména velšských scenérií nás zasvětí přespříliš šumivá a krásně disharmonická Old Machines. Kluci jsou taktéž zastánci trip-hopových beatů, jestli se tomu tak dá vůbec říkat, ale něco na ten způsob zní u The Tin Man. A samozřejmě největší delikátností alba je Muppet znějící jako tisíckrát vyzkratovaný obvod.

Ano, na druhé album se nesmírně těším.

Portishead - Third

Stále přetrvává fakt, že náročnější hudba vyžaduje minimálně druhý poslech a o to intenzivnější zážitek. Tohle neminulo Portishead. Tahle bristolská trojka - Beth Gibbons, Geoff Barrow a Adrian Utley - byla jedním z tvůrců trip-hopu 90. let spolu s Massive Attack a Trickym. Doložit si to můžeme jejich prvotinou Dummy a druhým albem Portishead, které ku překvapí všech sklidily nebývalý úspěch a pro ně vstup na alternativní scénu. Hity jako Glory Box, Biscuit, Numb z první desky a Only You a All Mine z druhé se stali doslova komerčními, což Beth a spol. neradi slyší, nemají je rádi vytržené z kontextu, ale jako nutnou součást desky. Koncem 90. let trip-hop jako takový jaksi dozrál a Portishead nevěděli, co dál, blížili se do pasti. Chtělo to do něj přidat novou šťávu tak, aby nezůstal na místě, nestagnoval.

Trvalo jim to deset let, kdy přemítali o nové hudbě, nových zvucích, vedli tisíce debat, zmařili několik pokusů, hledali inspiraci až nakonec tohle čekání přineslo své plody s deskou Third vydanou v roce 2008. Nejlépe ji charakterizuje odcizení a uzavření se do vlastního světa. Ocitnutí se na hranici existence a všudepřítomný pocit nicoty. Možná trochu depka, větší než obvykle. Ale stojí za to. Protože v Nylon Smile a v The Rip můžeme krásně slyšet minimalistickou elektroniku, protože v Deep Water koketují s folkem (!), protože v Machine Gun ještě víc "vylepšili" zvukový šum. Protože ty podivné zvuky, žalozpěvy Beth a psychedelie jsou nebezpečně přitažlivé, avšak těžko proniknutelné.

Animal Collective - Tři alba bláznivého zvěřince

Když se člověk poměrně často prohrabává tou hromadou vydaných alb, málokdy čeká, že objeví něco inovátorského, svěžího a stěží uchopitelného. Přesně tak se mi jevila po prvním poslechu kapela Animal Collective z Baltimoru. Nynější členové vystupující pod přezdívkami Panda Bear, Avey Tare a Geologist rozšířili své působiště tvorby psychedelického popu do Lisabonu, New Yorku a L.A. Těžko říct, jestli je tohle škatulkování na místě, protože tento Zvířecí kolektiv je opravdu neuchopitelný. Na kontě se jim od roku 1999 nahromáždilo 8 studiových alb a v září se dočkáme další. Já bych se zaměřila na dle mého názoru jejich tři průlomová alba - šesté, sedmé a osmé, tj. Feels, Strawberry Jam a Merriweather Post Pavilion.

Ještě v roce 2005, kdy vyšlo album Feels, byli jasní představitelé tzv. freak folku. Představte si veselé, bujaré melodie, vcelku docela jednoduché, ale zato v méně jednoduché smyčce. Takhle se možná cítí lidé po požití halucinogenů, alespoň to se říká o jejich hudbě. A právě takhle znějí na Feels, akorát hravé melodie jsou více klidné, pečlivé a působí nezvykle křehce. Přesvědčí nás hned úvodní skladba Did You See the Words. Tato píseň a stejně jako ostatní skladby na tomhle album má charakteristický pomalý rozjezd a plynulé gradování dotažené k dokonalosti, viz. Grass. Skladby Bees, Duffy Duck a Banshee Beat vypovídají o tom, že deska se nese spíše v tom pomalejším duchu a s minimem "bouřlivé" elektroniky na poměry Animal Collective. Piano a našeptávání Aveyho z toho dělá album až meditativní.

Pro ně však nebyl problém o dva roky později snadno navázat tam, kde skončili. S deskou Strawberry Jam každému došlo, že těch elektronických krabiček bylo použito opravdu hodně. Kdo vstřebá úvodní chaotické samplování u skladby Peacebone, které postupně přechází ve zpěv a bicí, může pokračovat v jejich marmeládovém bláznovství. Melodie jsou chytlavé, bicí jsou podstatně více agresivnější než u Feels. Nejen Peacebone, ale i For Reverend Green a Cuckoo Cuckoo jsou známkou toho, že Animal Collective se s každým vydaným "elpíčkem" posouvají kupředu. Byť většina kritiků hovoří o jejich nejlepší desce, já jsem spíš ráda, že AC nesklouzli níž a udržují si vysoký standard, neboť popravdě řečeno z té nadmíry chaotických elektronických zvuků poslouchaných stále dokola může člověka snadno zabolet hlava.

Daleko víc jsem proto ocenila desku Merriweather Post Pavilion, kde užití elektronických nástrojů je, řekla bych, propracovanější a tvoří podmanivou zvukovou koláž. Vstupní In the Flowers je úžasnou syntézou všeho umění Animal Collective, pomalý, hravý rozjezd je jen začátkem gradující písničky. A to je ještě nic, oproti tomu, co přichází s následující skladbou My Girls. Jako bych cítila tu jejich radost z hudby a jejího tvoření přeplněnou nápady, které přicházejí tak nějak spontánně. Nutno dodat, že takovou euforii při poslechu písničky jsem dlouho nezažila.

Jejich proměna v průběhu let spočívá také v tom, že na parket dostanou i tzv. "intelektuály", protože jak už jsem napsala, jejich hudba je neskutečně podmanivá a stejně tak jako jejich taneční rytmy. Přívlastek "pestrý" či "barevný" je další z řady trefných označeních. Uvědomíme si ho při Summertime Clothes. Přibrzdit je taktéž důležité, což u Daily Routine a Bluish kluci pojali trošku nostalgicky. Tohle smyčkami přeplněné album však završí svižná Brother Sport.

Merriweather Post Pavilion dokazuje vrchol avantgardní a experimentální scény, kde Animal Collective právem patří. Získali si ho zmíněnou hravostí, jednoduchými melodiemi zamotané do smyčky a určitou bláznivostí, které je činí neuchopitelnými.

2011 - Hudba tak trochu odjinud

I uplynulý rok jsem strávila často na hudebních serverech a magazínech, stále jen do fanouškovské míry, tudíž stále mi spousta novinek i tzv. reissues unikla. Přesto se nasbíralo spousta tracků (vydaných v roce 2011 či dříve, ale já je objevila později), které se trochu vymykaly konvencím a přesto zůstaly poslouchatelné. Je mi jasné, že málokdo klikne na odkaz už jen díky tomu, že by to mělo být něco "jiného", ale pro ty zvídavé vkládám pár odkazů.

Zola Jesus - Vessel - Rusko Americká zpěvačka až s operním rozsahem zabodovala letos svým třetím albem Conatus. Pokud chcete zkusit něco psychedelické a lo-fi, můžu jen doporučit.

Jacques Greene - Another Girl - Moc o tomhle mladém chlapci z Montrealu nevíme, ale víme, že tenhle dubstepový track s vokály byl jedním z nenápadných překvapení roku a moc se povedl.

Lana Del Rey - Video Games - Tohle je prostě jasná hitovka, kterou jsem objevila v létě, líbí se kritikům i širšímu publiku. Letos jen netrpělivě čekáme na album, charismatická slečna má určitě co nabídnout.

The Weeknd - What You Need - Další jemný dubstep z Kanady (tentokrát z Toronta) přistál z čistého nebe a stal se oblíbencem těch nejkritičtějších kritiků z Chicaga.

Sleigh Bells - Rill Rill - Přiznávám, je to trochu hlučnější, ženské, všelijaké, ale zato skvělým příkladem lo-fi žánru.

Young Montana - Sacré Cool - Nejrozhoupanější glitch písnička, je to klišé - ale vaše tělo nenechá chladné.

Air France - It Feels to Be Good Around You - Letos nový track od mých švédských zasněných oblíbenců Air France. Nezklamali mě a potvrdili, že tvoří hudbu, která umí něžně pohladit.

Purity Ring - Ungirthed - Příjemný chillwave experiment s ženským hláskem. Možná trochu náročnější skladba.

Austra - Lose It - Další Kanada, další Toronto, další žena s neuvěřitelným rozsahem. Musí se zalíbit. Možná. Trochu.

Wax Tailor feat. Charlotte Savary - Waxe Tailora znám, ale tenhle triphopový počin jsem objevila náhodou, při sledování filmu Paris. "Sympatická" písnička.

Atlas Sound - Mona Lisa - Neuvěřitelně příjemná písnička s chytlavým refrénem "The Mona Lisa´s got you in awe", pokud se vám líbí Deerhunter, neměl by vám tento ambient sólový projekt jejího lídra uniknout.

Mount Kimbie - Before I Move Off - Na závěr to nejméně konvenční, nejvíc "so touching", dubstepové a minimal tóny, u kterých nemám slov. Přesně ten z tracků, kterých je poskrovnu. Je to lahůdka (a klip taktéž).

(ten zadek na fotce nepatří mně)


Přeji hudebně obohacený nový rok.

PJ Harvey - Let England Shake

Desáté album téhle britské kytaristky, zpěvačky, umělkyně a především významné osobnosti britského alternative rocku se nese v duchu politickém s válečnou tématikou. Je to jakási osobní zpověď o dnešním světě, touha vyjádřit se a promluvit nahlas.

V článku na idnes.cz její proměnlivou a nikdy ne průměrnou tvorbu shrnuli jasně: Začátek devadesátých let byl plný bouřlivých až punkových skladeb a nutkání dostat ze sebe vztek (Nirvana). Poté se potácet depresemi a zmatkem v hlavě a vyjádřit to pomocí ponurých písniček (Radiohead). Tohle album je však o tom, říct svůj názor na okolní dění tak jak to dělají emancipované ženy - s emocemi (Björk).

Deska, jenž vyšla na podzim, je zcela právem označkována kladnými recenzemi, hodnocena jako jedno z hodně zdařilých alb tohoto roku a mimo jiné i nějaká ta prestižní cena jí přišla na konto. Mně osobně se zalíbila hned úvodní rychlejší skladba Let England Shake, válečná balada On Battleship Hill a lyrická skladba  The Glorious Land zdůrazňující krásný hlásek Polly Jean Harvey.

Lahůdka na závěr nijak nesouvisící s tímhle albem Tori Amos (Silent All these Years), PJ Harvey (Down by the Water), Björk (Cover Me) a Massive Attack (Dissolved Girl) dohromady.

James Blake - komplexně

Britský klavírista a tvůrce minimalistické hudby se konečně více dostává do popředí, alespoň na britských ostrovech. Často si ho chválí na Pitchforku (tzn. v Chicagu) a pohltí každého, kdo prahne po výsledcích práce inovátorů. A jím bezesporu James Blake je. Od roku 2009 se pomalu dostával do podvědomí na klubové scéně (konkrétně se jednalo o spolupráci s Mount Kimbie) a tahle práce jde slyšet na všech jeho vydaných počinech. To jest to nejlepší z dubstepu zamíchá se soulovým zpěvem tak, aby to mělo jemnou intimní atmosféru, ideální pro všechny introverty (a nejen pro ně). Avšak v rádiu těžko něco takového najdete. Já ho zaznamenala někdy na počátku roku 2010 s vydáním jeho druhého EP CMYK. Stejnojmennou skladbu považuji za opravdu něco parádního, a zároveň na dubstep jednu nejlépe poslouchatelnou. Uchvátila mě, nemohla jsem přestat pátrat po jiných dubstepových tvůrcích a vývoji Jamesovy tvorby. U té jeho jsem jako u jedné z mála zůstala. Téhož roku stihl vydat ještě jedno EP s názvem Klavierwerke. Klavír tam sice trochu slyšíte, ale určitě spíše jiné nástroje a další elektronické vychytávky. Nicméně nezklamal, vytvořil pár skladeb meditujících experimentů a I Only Know (What I Know) je snad tím nejintimnějším pohlazením, co jsem kdy slyšela. Chlapec nelenil a o pár měsíců později (letos v únoru) vydal svůj debut s prostým názvem James Blake. Ještě předtím na ni upozornil skladbou Limit to Your Love s půjčeným textem od kanadské písničkářky Feist (která mimo jiné je členkou kapely Broke Social Scene). Nevídaná klavírní skladby, užijeme si více hlas James a omezíme pár dubstepových prvků. Opět ohromena, po kolikáté už? Celkově si na albu Jamesův hlas můžeme užít daleko více než předtím. The Wilhelm Scream a Lindisfarne (se svým nechutným klipem) pronikly dál k posluchačům a James si za desku odnesl pár cen. Je to hudba budoucnosti se záměrně chybnými beaty, která si pomalu hledá cestu k lidem. Proslulí hudební kritici si ji nemůžou vynachválit a James má motivaci tvořit dál. V říjnu desku rozšířil o deluxe edici (nebo taky další EP) Enough Thunder a v prosinci se můžeme dočkat dalších pár skladeb na EP Love What Happened Here (schválně, kolik lidí by u nás takový vánoční dárek ocenilo..). Tento mladík prostě dokázal, že kvantita může mít co do činění s kvalitou  v tom nejpozitivnějším slova smyslu.

Florence and the Machine - Ceremonials

Dlouho očekávané album této slibné umělkyně vyjde již za pár dní oficiální cestou. Svým debutem zazářila a pop dostala úplně do jiných dimenzí, čímž si nalákala k sobě i nepopové posluchače. Hned úvodní písní  Only If For a Night jemně přidaným beatem vtahuje do alba (jsem neuvěřitelně potěšena a jsem zvědavá, co přijde dál) a zároveň slyšíme, že ani v druhém albu neupustila od svých typický hymnických zvuků. Dokonce zde se mi zdají snad více silnější a noblesnější a to nejen v následujících dvou písních Shake It Out a hitovce What the Water Gave Me, ale především v posledních třech písních. Musím však přiznat, že právě ty poslední tři mi právě díky tomu splývaly trochu dohromady a to i po několikátém poslechu. Když se vrátím na začátek, čtvrtá skladba Never Let Me Go rychlé tempo příjemně uklidňuje a další dvě jsou klasickou ukázkou skvěle znějícího popu (Breaking Down a klavírní Lover to Lover) - doporučuji. Tu dobře známou Florence s jejím širokým barevným rozsahem slyšíme v písni Heartlines a hned poté dle mého názoru spolu s úvodní je nejpovedenější skladba Spectrum, která tak hezky graduje, pak se zase zklidní a my si užíváme všechnu tu s instrumenty, díky kterým nepřestává být naší oblíbenkyní. Což taktéž potvrzuje třeba i No Light, No Light. Bonusové druhé cd obsahuje další dvě nové písně, demo verzi What the Water Gave Me a třeba akustickou Shake It Out. Potěší zvláště ty, kterým nestačí 15 dlouhých písniček. Název desky je trefný, neboť na mě obřadně působí.