Rok 2013 v uších

Prokousat se tím obrovským množstvím nově vznikajících hudebních umělců bývá rok od roku těžší. Když tomu přidám fakt, že jsem si na objevování nové hudby udělala méně času než obvykle, situace je ještě trochu komplikovanější. K mému překvapení jsem však zjistila, že popsaných papírků a odkazů v záložkách daleko přesahují následující seznam. Pokusila jsem se opět vymýtit plytké a stereotypní melodie, a zároveň do výběru zařadila i skladby vzniklé v letech minulých, protože i ty mě v uplynulém roce doprovázely. Snad alespoň některé zalichotí nejednomu uchu.

Sigur Rós - Isjaki

S novou deskou ve zcela novém kabátě. Temném, hlučném, lehce dekadentním. Jiný Island, dobrý Island.

Jan P. Muchow & Václav Havelka - I´ll Dream On

Může za to polský film Yuma. Ne, vlastně Honza Muchow, když jsem hledala, ke kterým filmům stvořil soundtrack. Celý soundtrack tohoto syrového snímku stojí za poslech a film za pohled.

Daft Punk - Get Lucky

Tohle je můj oblíbený francouzský disco houseový úlet. Nestydím se za to, protože Daft Punk dělají dobrou taneční hudbu. Důkazem je nová deska Random Access Memories.

(hodně hodně dávno, než se začali skrývat pod maskami)

Forest Swords - The Weigh of Gold

Pro mě donedávna zcela neznámý britský producent. Přesně takové mám ráda, nenápadné, tvořivé a talentované. Co v tom slyšíte? Trip hop, dub, trochu té psychedelie a experimentu. No prostě lahůdka.

Lenka Dusilová - Moja Máti

Znovu jsem objevila kouzlo alba mezi světy z roku 2005. Prý Anděl za nejlepší rockovou desku. Podstatný je však obsah alba a ten je jaksepatří pestrý. Skladby nepozbyly kvality, ale Moja Máti je asi nejpůsobivější.

James Blake - Retrograde

James se letos opět činil a vydal své druhé studiové album Overgrown (předtím to byly samé EP). A tohle je jeden velmi podařený track z ní. O Jamesovi se zmiňuji, kde to jde a pořád na něj odkazuji, proto tentokrát volím jinou přesvědčovací metodu - poslechněte si tento živý koncert. Už se zmínila, že je to velmi pohledný Brit?

Björk - Venus As a Boy

Další znovunalezené ženské kouzlo, tentokrát od podivínky Björk. Nic složitého za tím nehledejte, prostě jsem sjížděla album Best of pořád dokola a koukala na její klipy, mnohé režírované Michelem Gondrym (Nauka o Snech, Věčný svit neposkvrněné mysli, Pěna dní).

Bonobo - First Fires

Tak po jeho koncertě na Colours mám tohoto britského (jak jinak) multihudebníka ještě radši. Nevěděla jsem, kterou skladbu z jedinečného alba The North Borders vybrat. Heaven for a Sinner s Erykah Badu nebo First Fires s Grey Reverendem? Tolik krásy v pár skladbách v tolika různých podobách.

Coldcut - This Island Earth

Kultovní taneční a hiphopové duo jsem si s oblibou připomínala touhle skladbou. V 63. sekundě přichází Ten moment.

Vampire Weekend - Step

Trvalo mi to, než jsem k téhle indie rockově alternativní kapele dozrála. Asi na té nové desce Modern Vampires of the City něco bude. Něco poslouchatelného.

Arcade Fire - Reflector

Nechápu, kde Arcade Fire, početný kanadský klan, bere energii na takové dobré věci. A pořád slaví úspěch, zcela oprávněný. A to francouzské našeptávání je báječné.

Kid A - BB Bleu

Bylo téměř nemožné o Kid A neboli Anni T něco kloudného zjistit. Krom toho, že mi Google neustále podstrkoval album Kid A od Radiohead, jsem se dozvěděla, že skladba je součastí soundtracku na jakýsi japonský imaginární film, který si Kid A sama vymyslela.

Tak líbezný vokál a tak krásně minimalistický "tune". Ano, to je ta skladba. Je v ní něco navíc, je v ní všechno.

Ochutnávka z 90´s - 1.

Každá dekáda je přelomová. Léta devadesátá na hudebním poli odrážela víc než kdy jindy to, co se dělo okolo. Pocity uvolnění, které se šířily nejen západním světem, a současně chvíle neuvěřitelného zmatku přinesly do tohoto průmyslu cht bezmezné tvořivosti, sérii nových žánrů proti kterým ty "staré" vůbec nezůstávaly v pozadí, ba naopak kráčely vedle sebe. Klipy byly správně "pohodářské", či navázaly na 80. léta svou psychedelií. Člověk by netušil, kolik nadčasových skladeb dalo svému vzniku právě v této dekádě.

Touto cestou jsem se rozhodla některé více či méně známé hity připomenout v následujících článcích.

White Town - Your Woman

Lenivá písnička s jednoduchým, avšak neuvěřitelně podmanivým beatem. Text stvořil v roce 1932 Bill Crosby a jeden Ind vyrůstající v Anglii jej převedl do této lehce popové podoby v roce 1997.  Úspěch znamenitý, který začal a také skončil tímto singlem.

The Future Sound of London - Papua New Guinea

Při poslechu téhle skladby je až k neuvěření, že by v roce 1992 mohla ambientní hudba dosahovat takových rozměrů. Tohle britské duo je respektováno již řadu let na vlnách žánrů taneční hudby a označení "jední z králů elektroniky" je na místě. Vykouzlí virtuální svět pro každého.

DJ Shadow - Midnight in a Perfect World

Americký producent a DJ zpočátku koketoval s hiphopem, jazzem, funkem a soulem, když se o něco později zařadil do známého trip-hopového trojúhelníku spolu s Massive Attack a Portishead.Všechny v roce 1996 okouzlil svým debutem Endtroducing s triphopovým skladbami přesahující následující století, které však měli autoři později problém tvořit (týká se to i Portishead). V 90. letech dosáhly své dokonalosti a ta se překonává těžko.

Nick Cave and The Bad Seeds - Red Right Hand

Těžko stravitelný, nicméně zaručeně požitkářský alternativní rock z Austrálie zpečetěný však v Berlíně. Podivíni se proslavili nejen touhle "hororovou znělkou".

The Chemical Brothers - Setting Sun

Rok 1996, sirény, ječivé kytary a ty jejich beaty dostávají do kolen zas a zas. Tady čas nehraje žádnou roli, prostě jeden ze zasloužených hitů. Něco mezi Prodigy a Fat Boy Slim. Je to prostě senzace fungující už od roku 1991.

Pokračování příště.

Animal Collective - Tři alba bláznivého zvěřince

Když se člověk poměrně často prohrabává tou hromadou vydaných alb, málokdy čeká, že objeví něco inovátorského, svěžího a stěží uchopitelného. Přesně tak se mi jevila po prvním poslechu kapela Animal Collective z Baltimoru. Nynější členové vystupující pod přezdívkami Panda Bear, Avey Tare a Geologist rozšířili své působiště tvorby psychedelického popu do Lisabonu, New Yorku a L.A. Těžko říct, jestli je tohle škatulkování na místě, protože tento Zvířecí kolektiv je opravdu neuchopitelný. Na kontě se jim od roku 1999 nahromáždilo 8 studiových alb a v září se dočkáme další. Já bych se zaměřila na dle mého názoru jejich tři průlomová alba - šesté, sedmé a osmé, tj. Feels, Strawberry Jam a Merriweather Post Pavilion.

Ještě v roce 2005, kdy vyšlo album Feels, byli jasní představitelé tzv. freak folku. Představte si veselé, bujaré melodie, vcelku docela jednoduché, ale zato v méně jednoduché smyčce. Takhle se možná cítí lidé po požití halucinogenů, alespoň to se říká o jejich hudbě. A právě takhle znějí na Feels, akorát hravé melodie jsou více klidné, pečlivé a působí nezvykle křehce. Přesvědčí nás hned úvodní skladba Did You See the Words. Tato píseň a stejně jako ostatní skladby na tomhle album má charakteristický pomalý rozjezd a plynulé gradování dotažené k dokonalosti, viz. Grass. Skladby Bees, Duffy Duck a Banshee Beat vypovídají o tom, že deska se nese spíše v tom pomalejším duchu a s minimem "bouřlivé" elektroniky na poměry Animal Collective. Piano a našeptávání Aveyho z toho dělá album až meditativní.

Pro ně však nebyl problém o dva roky později snadno navázat tam, kde skončili. S deskou Strawberry Jam každému došlo, že těch elektronických krabiček bylo použito opravdu hodně. Kdo vstřebá úvodní chaotické samplování u skladby Peacebone, které postupně přechází ve zpěv a bicí, může pokračovat v jejich marmeládovém bláznovství. Melodie jsou chytlavé, bicí jsou podstatně více agresivnější než u Feels. Nejen Peacebone, ale i For Reverend Green a Cuckoo Cuckoo jsou známkou toho, že Animal Collective se s každým vydaným "elpíčkem" posouvají kupředu. Byť většina kritiků hovoří o jejich nejlepší desce, já jsem spíš ráda, že AC nesklouzli níž a udržují si vysoký standard, neboť popravdě řečeno z té nadmíry chaotických elektronických zvuků poslouchaných stále dokola může člověka snadno zabolet hlava.

Daleko víc jsem proto ocenila desku Merriweather Post Pavilion, kde užití elektronických nástrojů je, řekla bych, propracovanější a tvoří podmanivou zvukovou koláž. Vstupní In the Flowers je úžasnou syntézou všeho umění Animal Collective, pomalý, hravý rozjezd je jen začátkem gradující písničky. A to je ještě nic, oproti tomu, co přichází s následující skladbou My Girls. Jako bych cítila tu jejich radost z hudby a jejího tvoření přeplněnou nápady, které přicházejí tak nějak spontánně. Nutno dodat, že takovou euforii při poslechu písničky jsem dlouho nezažila.

Jejich proměna v průběhu let spočívá také v tom, že na parket dostanou i tzv. "intelektuály", protože jak už jsem napsala, jejich hudba je neskutečně podmanivá a stejně tak jako jejich taneční rytmy. Přívlastek "pestrý" či "barevný" je další z řady trefných označeních. Uvědomíme si ho při Summertime Clothes. Přibrzdit je taktéž důležité, což u Daily Routine a Bluish kluci pojali trošku nostalgicky. Tohle smyčkami přeplněné album však završí svižná Brother Sport.

Merriweather Post Pavilion dokazuje vrchol avantgardní a experimentální scény, kde Animal Collective právem patří. Získali si ho zmíněnou hravostí, jednoduchými melodiemi zamotané do smyčky a určitou bláznivostí, které je činí neuchopitelnými.

Phantogram - Eyelid Movies

Opět tady máme americké duo, kterému se malými krůčky podařilo prorazit. Sarah Barthel a Josh Carter to vzali ale přesně naopak. Po střední škole se vydali každý svou cestou, objevovali New York a pak se zpátky vrátili do malého městečka, aby jako dva bývalí spolužáci založili hudební projekt Phantogram. Ku překvapení všech nezačali tvořit hudbu do místních lokálů, ale skladby hodné většího uznání. To se jim částečně podařilo získat po vydání debutu Eyelid Movies nejdříve v Evropě a o pár týdnů později v USA. A čím si to vlastně zasloužili?

Snaží se se hrát ten původní trip-hop s občasným chrčivým zvukem, ačkoliv některé písničky mají popovější nádech (Mouthful of Diamonds). Naštěstí to není ledajaký pop, ale ten psychedelický a správně pochmurný (When I´m Small). Vokály a keybord má na starost hlavně Sarah, ať už ve dvou zmíněných skladbách, nebo také v All Dried Up a As Far I Can See, kde můžeme krásně zpozorovat "streetové beaty", tak typické pro jejich tvorbu.  Některé vokály obstaral také Josh, ve futuristické písni Running From the Cops. Ta je takovým zvláštním propojejím snah o vytvoření starého trip-hopu, částečně uvíznout kdesi ve středoškolských letech a současně experimentovat. Možná vám to připomene něco z tvorby Massive Attack.

Tyhle unikátní streetové beaty stojí na kontrastu zasněných melodií a hlasu Sarah a chrčivého, hrubého a záměrně "pošramoceného" zvuku. Tohle všechno dohromady udává směr celé desky, zkoušet něco nového, ale se zatajovanou radostí se nechat inspirovat hudbou, která přinesla středoškolská léta a léta mnohem dřívější.

Hooray For Earth - True Loves

Zpočátku jsem si myslela, že se jedná o další kapelu z nekonečných indie řad, ale přesvědčili mě, že právě do indie rocku umí přinést něco jiného. To, co mi přišlo sympatické, je alespoň z části povedený pokus o vytvoření něčeho progessivního s řadou psychedelických prvků. Letos v létě vydané album mi místy připomnělo oblíbené MGMT či Passion Pit. Ačkoliv někomu deska může znít se svou rockovější podobou, s minimem tichých tónů a naopak všudepřítomných synthů a bassových linek, rozstříštěně a disharmonicky, to je právě to, co se mi líbí. Úvodní track Realize It’s Not The Sun říká sice něco jiného, už jen díky použití jistého beatu, ale zbytek alba je přes pár možná fádních písniček dobrou energickou záležitostí. Je to úplně zřejmé v písni Hotel, Sails a co teprve v chytlavé a úderné True Loves..