CocoRosie

 "Lazy days when I said lets go for a ride"

Fakt, že CocoRosie vystoupí v červnu v Praze, mě dovedl k zjištění, že jsem o nich zatím nic nenapsala. Přitom jejich hudba zde patří.

Známé sesterské duo Bianca a Sierra Casadyovy vyrůstaly v náručí své matky, která je počastovala přezdívkami Coco a Rosie. Své dětsví a mládí strávily na cestách, protože matka symptatizovala s výroky "škola života" či "život tě naučí", tudíž klasické škole moc nevěnovaly pozornost. Prázdniny u otce znamenaly zasvěcení do indiánské kultury, jež byl otec fanouškem. Tahle nelibost se jim později stala inspirací.

Zpočátku to na žádnou společnou tvorbu ani nevypadalo, Bianca žila v New Yorku, vymetala hip-hopové kluby a dala se na studia, zatímco Sierra zakotvila v Paříži. Po deseti letech Bianca sestru navštívila a tím se započala jejich slavná hudební éra. Společné pařížské léto se neslo v duchu střádání společných nápadů, zkoušení, co kdo umí a nekompromisní míchání žánrů vedle k několika skladbám převedených do první desky La Maison de Mon Rêve, ze které pozornosti neunikla minimalistická skladba Good Friday.

Jejich styl se s přibývajícím počtem desek začal pilovat, v čem však sestry neudělaly pokrok jsou obaly desek. Něco tak nevkusného se jen tak nevidí. Nelze snadno říct, kde po hudební stránce zakotvily. Obecně se říká, že je to freak folk, ale jen tahle škatulka nestačí. 

Podivínská děvčata jsou někdy až úděsně infantilní, míchají nemíchatelné, operní hlas Sierry a hiphopové beaty Biancy. Krom klasických elektronických pomůcek nejradši vytáhnout všechny nástroje, které doma najdou a vznikne něco vysoce alternativního. Mezi posluchači vyvolávají řadu rozhořčení, nicméně já jsem z řad těch, které tohle padlo do noty. Ačkoliv mi jejich desky moc komplexní nepřijdou, mám spoustu oblíbených písní. Svým ustavičným experimentováním si vytvořily svůj vlastní svět a kreativita je výsadou.

 První tři desky mi svým laděním přijdou dost podobné, neznamená to však, že písničky jsou stejné. Jistý pokrok lze však pozorovat, nejvíc folková je asi první deska a s další lze pozorovat narůstající počet experimentů. Z celé řady písniček bych několik zmínila. Z první již zmiňovanou Good Friday, z druhé desky Noah´s Ark nelze pominout skvostnou spolupráci s Antony and the Johnsons v Beautiful Boyz. Líbit se bude i píseň Noah´s Ark. Pak už si na prapodivné hlasy člověk zvykne a někteří jim možná přijdou na chuť. Z třetí desky The Adventures of Ghosthorse and Stillborn za ochutnávku stojí trošku synteťácká a lehce rapující Rainbowarriors a samozřejmě půvabná Raphael.

Jako celek se mi však nejlépe poslouchá čtvrtá deska Grey Oceans. Směsice jemných mixů, divnofolku, hiphopových beatů a dokonce i rytmických melodií se od předchozích alb liší. Změnu slyšíme hned v úvodní Trinity´s Crying, ale tradiční nástroje a jejich slabost pro orient nás neupouští (Smokey Taboo). Klavíru si užijeme v baladě Grey Oceans, nicméně vše překonávají skladby R.i.p. Burn Face a Lemonade. V první zmíněné slyšíme schopnost dokonale skloubit oblíbené beaty a vysoký hlas Sierry, možná to zní příliš teskně, ale o to víc v krásně. Lemonade je taková lahůdka s líbezným refrénem, takovým nejvíc cocorosieovským.

Všechny tyto skladby a spousta dalších mě docela nalákaly na červnový koncert, minimálně na blížící se pátou desku. Společné pojetí ležérnosti s důrazem na precizní a vytříbené melodie jsou silnou stránkou jejich výjimečného světa.

pozn. tahle verze R.i.p. Burn Face stojí taky za poslech.

Animal Collective - Tři alba bláznivého zvěřince

Když se člověk poměrně často prohrabává tou hromadou vydaných alb, málokdy čeká, že objeví něco inovátorského, svěžího a stěží uchopitelného. Přesně tak se mi jevila po prvním poslechu kapela Animal Collective z Baltimoru. Nynější členové vystupující pod přezdívkami Panda Bear, Avey Tare a Geologist rozšířili své působiště tvorby psychedelického popu do Lisabonu, New Yorku a L.A. Těžko říct, jestli je tohle škatulkování na místě, protože tento Zvířecí kolektiv je opravdu neuchopitelný. Na kontě se jim od roku 1999 nahromáždilo 8 studiových alb a v září se dočkáme další. Já bych se zaměřila na dle mého názoru jejich tři průlomová alba - šesté, sedmé a osmé, tj. Feels, Strawberry Jam a Merriweather Post Pavilion.

Ještě v roce 2005, kdy vyšlo album Feels, byli jasní představitelé tzv. freak folku. Představte si veselé, bujaré melodie, vcelku docela jednoduché, ale zato v méně jednoduché smyčce. Takhle se možná cítí lidé po požití halucinogenů, alespoň to se říká o jejich hudbě. A právě takhle znějí na Feels, akorát hravé melodie jsou více klidné, pečlivé a působí nezvykle křehce. Přesvědčí nás hned úvodní skladba Did You See the Words. Tato píseň a stejně jako ostatní skladby na tomhle album má charakteristický pomalý rozjezd a plynulé gradování dotažené k dokonalosti, viz. Grass. Skladby Bees, Duffy Duck a Banshee Beat vypovídají o tom, že deska se nese spíše v tom pomalejším duchu a s minimem "bouřlivé" elektroniky na poměry Animal Collective. Piano a našeptávání Aveyho z toho dělá album až meditativní.

Pro ně však nebyl problém o dva roky později snadno navázat tam, kde skončili. S deskou Strawberry Jam každému došlo, že těch elektronických krabiček bylo použito opravdu hodně. Kdo vstřebá úvodní chaotické samplování u skladby Peacebone, které postupně přechází ve zpěv a bicí, může pokračovat v jejich marmeládovém bláznovství. Melodie jsou chytlavé, bicí jsou podstatně více agresivnější než u Feels. Nejen Peacebone, ale i For Reverend Green a Cuckoo Cuckoo jsou známkou toho, že Animal Collective se s každým vydaným "elpíčkem" posouvají kupředu. Byť většina kritiků hovoří o jejich nejlepší desce, já jsem spíš ráda, že AC nesklouzli níž a udržují si vysoký standard, neboť popravdě řečeno z té nadmíry chaotických elektronických zvuků poslouchaných stále dokola může člověka snadno zabolet hlava.

Daleko víc jsem proto ocenila desku Merriweather Post Pavilion, kde užití elektronických nástrojů je, řekla bych, propracovanější a tvoří podmanivou zvukovou koláž. Vstupní In the Flowers je úžasnou syntézou všeho umění Animal Collective, pomalý, hravý rozjezd je jen začátkem gradující písničky. A to je ještě nic, oproti tomu, co přichází s následující skladbou My Girls. Jako bych cítila tu jejich radost z hudby a jejího tvoření přeplněnou nápady, které přicházejí tak nějak spontánně. Nutno dodat, že takovou euforii při poslechu písničky jsem dlouho nezažila.

Jejich proměna v průběhu let spočívá také v tom, že na parket dostanou i tzv. "intelektuály", protože jak už jsem napsala, jejich hudba je neskutečně podmanivá a stejně tak jako jejich taneční rytmy. Přívlastek "pestrý" či "barevný" je další z řady trefných označeních. Uvědomíme si ho při Summertime Clothes. Přibrzdit je taktéž důležité, což u Daily Routine a Bluish kluci pojali trošku nostalgicky. Tohle smyčkami přeplněné album však završí svižná Brother Sport.

Merriweather Post Pavilion dokazuje vrchol avantgardní a experimentální scény, kde Animal Collective právem patří. Získali si ho zmíněnou hravostí, jednoduchými melodiemi zamotané do smyčky a určitou bláznivostí, které je činí neuchopitelnými.