Vampire Weekend - Modern Vampires of the City

Moc jsem nějakému indie-popu nevěřila. Co by taky mohl přinést nového. Proto jsem nahrávkám newyorské kapely Vampire Weekend odolávala a prostě je přehlížela. A pak jsem to zkusila. už je to spojení členů s barevnými kořeny - židovskými, irskými, iranskými, zakoukání do afrických rytmů, fakt divné, říkám si.

Nebudeme si nic nalhávat, je to pop jak vyšitý, ale tak nějak to funguje nejen na věrné popové posluchače. Takový oddychový úlet není na škodu a chytlavé melodie máme všichni v duchu rádi. A fakt to nemusí být pitomé, vlastně je to hodně dobré. Vyzdvihnu hlavně líné písničky Step a Hannah Hunt (perly této desky). Nejen vokály se povedly, melodie jsou takové elegantní a komorní. Naopak ty lehcé ulítlé, např. Diane Young nebo Unbelievers, mi lehce připomínají Animal Collective právě tou ulítlostí, ale po elektronické stránce určitě nejsou tak vyšperkované, nicméně orginální ano.

Opravdu jsem se trochu mýlila, i tenhle žánr může pořád něco nabídnout, byť není mnou nějak zvlášť vyhledávaný. Přesto může překvapit a mé ucho mile potěšit.

Rok 2013 v uších

Prokousat se tím obrovským množstvím nově vznikajících hudebních umělců bývá rok od roku těžší. Když tomu přidám fakt, že jsem si na objevování nové hudby udělala méně času než obvykle, situace je ještě trochu komplikovanější. K mému překvapení jsem však zjistila, že popsaných papírků a odkazů v záložkách daleko přesahují následující seznam. Pokusila jsem se opět vymýtit plytké a stereotypní melodie, a zároveň do výběru zařadila i skladby vzniklé v letech minulých, protože i ty mě v uplynulém roce doprovázely. Snad alespoň některé zalichotí nejednomu uchu.

Sigur Rós - Isjaki

S novou deskou ve zcela novém kabátě. Temném, hlučném, lehce dekadentním. Jiný Island, dobrý Island.

Jan P. Muchow & Václav Havelka - I´ll Dream On

Může za to polský film Yuma. Ne, vlastně Honza Muchow, když jsem hledala, ke kterým filmům stvořil soundtrack. Celý soundtrack tohoto syrového snímku stojí za poslech a film za pohled.

Daft Punk - Get Lucky

Tohle je můj oblíbený francouzský disco houseový úlet. Nestydím se za to, protože Daft Punk dělají dobrou taneční hudbu. Důkazem je nová deska Random Access Memories.

(hodně hodně dávno, než se začali skrývat pod maskami)

Forest Swords - The Weigh of Gold

Pro mě donedávna zcela neznámý britský producent. Přesně takové mám ráda, nenápadné, tvořivé a talentované. Co v tom slyšíte? Trip hop, dub, trochu té psychedelie a experimentu. No prostě lahůdka.

Lenka Dusilová - Moja Máti

Znovu jsem objevila kouzlo alba mezi světy z roku 2005. Prý Anděl za nejlepší rockovou desku. Podstatný je však obsah alba a ten je jaksepatří pestrý. Skladby nepozbyly kvality, ale Moja Máti je asi nejpůsobivější.

James Blake - Retrograde

James se letos opět činil a vydal své druhé studiové album Overgrown (předtím to byly samé EP). A tohle je jeden velmi podařený track z ní. O Jamesovi se zmiňuji, kde to jde a pořád na něj odkazuji, proto tentokrát volím jinou přesvědčovací metodu - poslechněte si tento živý koncert. Už se zmínila, že je to velmi pohledný Brit?

Björk - Venus As a Boy

Další znovunalezené ženské kouzlo, tentokrát od podivínky Björk. Nic složitého za tím nehledejte, prostě jsem sjížděla album Best of pořád dokola a koukala na její klipy, mnohé režírované Michelem Gondrym (Nauka o Snech, Věčný svit neposkvrněné mysli, Pěna dní).

Bonobo - First Fires

Tak po jeho koncertě na Colours mám tohoto britského (jak jinak) multihudebníka ještě radši. Nevěděla jsem, kterou skladbu z jedinečného alba The North Borders vybrat. Heaven for a Sinner s Erykah Badu nebo First Fires s Grey Reverendem? Tolik krásy v pár skladbách v tolika různých podobách.

Coldcut - This Island Earth

Kultovní taneční a hiphopové duo jsem si s oblibou připomínala touhle skladbou. V 63. sekundě přichází Ten moment.

Vampire Weekend - Step

Trvalo mi to, než jsem k téhle indie rockově alternativní kapele dozrála. Asi na té nové desce Modern Vampires of the City něco bude. Něco poslouchatelného.

Arcade Fire - Reflector

Nechápu, kde Arcade Fire, početný kanadský klan, bere energii na takové dobré věci. A pořád slaví úspěch, zcela oprávněný. A to francouzské našeptávání je báječné.

Kid A - BB Bleu

Bylo téměř nemožné o Kid A neboli Anni T něco kloudného zjistit. Krom toho, že mi Google neustále podstrkoval album Kid A od Radiohead, jsem se dozvěděla, že skladba je součastí soundtracku na jakýsi japonský imaginární film, který si Kid A sama vymyslela.

Tak líbezný vokál a tak krásně minimalistický "tune". Ano, to je ta skladba. Je v ní něco navíc, je v ní všechno.

Sigur Rós - Kveikur

Po minulém šestém studiovém album Valtari jsem pocítila menší zklamání a jakýsi náznak

stagnace ze strany islandských Sigur Rós. Uvíznout na mrtvém bodě je lidské, naštěstí se z toho brzy dostali a už po roce přichází se sedmým studiovým albem Kveikur a v redukovaném složení, bez klávesisty, který se rozhodl kapelu opustit. Řeči o úplném rozpadu kapely byly však zahnány a chlapci nabrali překvapivý směr. Z euforických a malebných krás, které vyjadřovali skrz post-rock a často i ambientní hudbu se transformovali na něco temnějšího, hlučného a až rockového. Chtělo to změnu a po poslechu pilotního singlu Kveikur mi bylo jasné, že ta změna je výrazně ku prospěchu, a že sedmé album nemusí nést žádné příznaky vyčerpání.

Již úvodní skladba Brenninsteinn je velkým překvapením. Téměř osm minut naprostého hluku, šumu a dekadentní roztříštěnosti přejde v rytmické bubnování v kontrastu s Jónsiho jemnými vokály. Holt doba je pro některé temná a tohle může být ten správný odraz. Nutno přiznat, že to zní skvěle a nebojím se, co přijde dál. Naopak jsem ještě víc zvědavá. Temné a zvučné chvilky pokračují i v Hrafntinna. Skladby jsou lehce agresivní a krom teda úvodní disharmické nabízejí skrytou melodičnost a netají se svou velkolepostí jako třeba Isjaki nebo Bláprádur. Trochu klidu přináší snad jen poslední Var.

Je to tak trochu jiný Island, říkám si při poslechu Kveikur, ale líbí se mi. Album neznačí úpadek kapely, ale pouze novou etapu, v tom je cítit ta melancholie. Daří se jim to, deska je totiž perfektní a už teď je jasné, že se bude na konci roku objevovat mezi těmi "top" zcela oprávněně.

Letní limonády

Zahltila jsem se písničkami, které jsem označila za letní, a které tak na mně tak působí. Vystihují leddacos a přesně zapadají. Níže je takový malý výčet svěžích a lahodných letních skladeb. Opět zde kromě klasických letně znějících hitovek najdete také pár minimalistických kousků. Užívejte léta!

The Cardigans - My Favourite Game

Hitovka švédské kapely s pohlednou blonďatou (jak jinak) zpěvačkou, která v druhé polovině devadesátých let vyhrávala snad v každém rádiu. Správně energická a jak klip napovídá, ideální na zběsilou jízdu autem.

Air France - June Evenings

Další Švédi s jemnou indie elektronikou, kterou mé léto vždycky začíná. Jejich všudypřítomné melancholické závany jsou cítit na každém kroku, přesto se v těch snových představách tak úplně neutopili.

The Tennis - Origins

O sympatickém dream-popovém ladění tohoto Denverského dua jsem psala tady. A skladba Origins je právě tou nejchytlavější skladbou z desky Young and Old.

Bombay Bicycle Club - Lights Out, Words Gone

Nevím, proč jsem Bombay Bicycle Club, tak pořád ignorovala, přestože jsem na ně celkem pravidelně narážela. Až jeden kamarád mi pomohl odkazem na tuto skladbu tohle prolomit a ukázalo se, že se jedná o něco kouzelného. Kombinace tohoto videa a písničky má v sobě něco strašně působivého a pěkného.

Kid A - BB Blue

Odkaz na Kid A jsme spatřila na Ninja Tune a něco tak perfektního a tvůrčího po hudební stránce jsem dlouho neslyšela. Celé je to o tom, že si jedna šikovná slečna vytvořila hudbu k imaginárnímu japonskému filmu a vznikl tenhle, troufám si tvrdit, minimalistický skvost (na internetu často odkazovaný na dřívější tvorbu Massive Attack).

Neon Indian - Deadbeat Summer

Tuhle neuvěřitelně vlezlou chillwave písničku mám spojenou pouze s létem, přímo bije do očí. Zlepšuje náladu asi zhruba o 300%. 

Mathew Herbert - Audience

Můj druhý minimalistický tip, tentokrát z Velké Británie, kde ho škatulkují jako muzikanta tvořící microhouse a downtempo s perfektně sedící jazzovou kombinací. Určitě pohlazení pro uši.

Delorean - Deli

Alternativní taneční hudba z Baskicka. Nevídané, ale světu poměrně známé a oblíbené. Takový energetický nabíječ s až nebezpečně chytlavým refrénem (pravdivé klišé).

Broken Social Scene - Almost Crimes

Opět odkazuji na něco, o čem jsem se již zmiňovala (konkrétně tady), ale myslím, že si to tenhle art-rockový kanadský klan zaslouží a především tahle bláznivá písnička.

Vicky Cristina Barcelona Soundtrack

Konkrétně skladba Barcelona od Giulia y Los Tellarini nejlépe vystihuje náladu a těšení se. Ono víc slov ani není potřeba.

Vítěz cen Apollo - Boris Carloff

Významný český producent si na podzim udělal radost svým debutem The Escapist a radost tím udělal i nám. Rodáka z Hranic na Moravě si můžeme spojit s kapelami Sunshine, Wohnout či třeba s Davidem Kollerem. Jakou cestou se ubírá on? Lze v něm číst kousek od Trickyho, Massive Attack, ale také IAMX. Možná je to tím, že s lidmi mající do činění s těmito světovými jmény, sám Boris spolupracoval. Za zmínku stojí také klip k písni The Falling vystřihnutý jako by ze starého vědecko-hororového filmu (možná proto pseudonym dle herce Borise Karloffa, který ztvárnil ve třicátých letech Frankensteina). Můžu snad jen dodat - další plusové body pro českou hudební tvorbu.

Lenka Dusilová - Baromantika

To je ta poetika, se kterou pracují Tatabojs. To je ta poetika, se kterou zpívá Lenka Dusilová...

Vychýlila osu, minimálně tu svou, hudebně tvořivou. Sama jsem se o tom přesvědčila na jejím komorním koncertě, kde se nás sešlo asi dvacet, v rámci divadelního festivalu Dream Factory. Byla jsem překvapena, jakou novou tvář nám Lenka ukázala, přitom pořád stejně profesionální a milou. Ukázky z Baromantiky na mě udělaly velký dojem, proto poslech celé desky byl samozřejmostí. A jaká kombinace slov stojí za tímto názvem? Nikoli spojení baru a romantiky, o čemž nás informovali recenzenti, ale řešením hádanky je samotné baroko a romantika. Teda, prý. Ono o to tolik ani nejde, protože o nějaké pžezdobenosti a cukrlátkách nemůže být ani řeč. Je proto asi nejlepší si desku dešifrovat po svém.

S nebývalou lehkostí se svou hudbou dotýká elektronických vln, jako by se tomu věnovala od nepaměti. Na druhé straně však můžeme slyšet, jak stále ráda tihne k akustickým nástrojům. Schopnost tohle skloubit mi trochu připomíná Cocorosie (jejich hudba je ale úplně jinde).

Celá deska mi přijde jako jeden útěk do jehličnatého lesa skrývající spoustu překvapení, která musíme odhalit. Odhalíme skladby s texty různých jazyků, zahraniční spolupráci i tu českou, snahy o ženský dubstep (ale ne ten špatný od Skrillexe, ale to lepší z Portishead), což je v dnešní době asi moderní, a samozřejmě líbezné našeptávání samotné Lenky.

A tedy konečně k věci. Kontrapunk je opravdu kontrapunk - to je ta líbezná Lenka a propůjčená něžnost samotným nástrojům. Česká spolupráce s Emou Brabcovou v Mrazech či s Václavem Bartošem v Luně se také povedly. Ale hlavními pilíři desky jsou určitě skladby Baromantická, Ptáci, lehce dubstepová Valerie, nikam nezařaditelná Smiluje a kulturně odlišná Wspomnienie. Ta je ukázkou Lenčina oblíbenou prvku kombinovat tradiční až lidové motivy s těmi moderními. Výsledkem je hezká a ucelená mozaika jedné víly do jejíž komnaty jsme dostali klíč. To ona je našim českým hudebním pokladem, tak nenápadným s tak nápadně dobrou muzikou.

Janelle Monáe - The ArchAndroid

Občas mě hudební záležitosti, co zní moc velkolepě, nablýskaně a s přívlastky typické pop star, dokáží odradit. Jinak tomu bylo v případě Janelle Monáe. O jejích kvalitách jsem se sice přesvědčila až na vystoupení Colours, nicméně si myslím, že k tomu stačí i její dva roky stará deska The ArchAndroid. Pohybově nadaná afroameričanka, kterou sen o Broadwayi svedl z New Yorku do Atlanty, aby s mladými umělci založila hudební seskupení Wondaland Arts Society. Spolupracovala s Outkast a její kariéra se začala směle rozjíždět. Ale zcela jiná než u prototypů popových hvězdiček. Janelle je tak trochu jiná, trochu jako mimozemšťan, jak sama o sobě říká. A není to jen vyčesanou patkou. Jde o to míchání jejího soulového hlasu, hudby vystřižené ze sci-fi filmů propojenou s funky a r´n´b. Zní to velkolepě a futuristicky zároveň. Na desce najdeme pomalé jazzové skladby stejně snadno jako svižné orchestriálky. Víme, že Janelle by mohla být sexy černošskou zpěvačkou v krátkých nablýskaných šatech, ale ona spíš obleče bílou košili, černé kalhoty od obleku a kšandy... a vypadá pořád skvěle a bezesporu sympaticky. Je nadaná a myslím, že svou tvorbu bude ještě rozvíjet a vylepšovat. Už ale tohle album je dobře zvládnutou míchanicí napříč styly a jakousi známkou slabosti pro filmy z budoucnosti. A které skladby doporučit? Určitě Locked Inside, Come Alive (touhle donutila publikum na Colours dřepět minimálně pět minut a pak znovu rozpohybovat), Wondaland (pravý futurismus), Dance or Die nebo Neon Valley Street. Ona ví, jak se chytře a snadno zbavit nudy.

Hjaltalín - Sleepdrunk Season

"If you paint a turtle red it won't go faster. It's best to leave it be and keep it green."

Je známo, že Island umí vypustit do světa kvalitní hudebníky. U Hjaltalín nehledejte Björk ani Sigur Rós, šli si taky totiž po svém a spíš inklinovali ke kanadským Arcade Fire. K mým uším dorazili při zkoumání programu letošních Colours a mile překvapili.

Jak jejich debut z roku 2007 Sleepdrunk Season správně charakterizovat?

Správně to nikdy nebude, ale roztahaný a unylý indie pop rozhodně nečekejte. Spíš takovou směsku barokních tónů způsobenou nástroji jako jsou klarinet, fagot, housle a samozřejmě kytara, basa a bicí. Sedmičlené formaci se to daří skloubit a ještě víc si posluchače podmaní díky střídání mužských a ženských vokálů. Tohle totiž zabralo minimálně na půlku Evropy.

Poslech Traffic Music a Goodbye July vyvolá pocit, že dlouhé letní večery strávené s přáteli můžou být opravdu nekonečné. A takový pocit si přece každý snadno oblíbí a přijme za svůj. Ostatní skladby jsou skromnou ukázkou jejích schopností, s jakými tvoří tak něžné a nikdy ne chladné písničky, jak se možná od Islandu vždycky očekává. Naopak mají sklony spíše ke klasické hudbě jak je tomu u Debussy a The Trees Don´t Like Smoke. A vůbec nevadí, že to zní tak trochu poprockově, protože hlas zpěvačky Sigríður Thorlacius potěší a víme, že je to tak správně. Fakt, že některé skladby zní až neskutečně pohádkově (Trailer Music), dokazuje, že s Islandem mají přece jen něco společného a to jim dodává nádech jedinečnosti, jak je tomu u poslední a islandsky zpívané Pú Komst Við Hjartað Í Mér. Tomu se totiž říká radost a euforie i z lehce, ale opravdu jen lehce melancholické hudby, která je z větší zastíněna tou svěží.

Broken Social Scene - You Forgot It in People a Forgiveness Rock Record

Nebývá moc zvykem, aby kapela měla třeba aktivních deset členů a na albu by se jich podílelo třeba i třicethudebníků . Broken Social Scene představují přesně takový klan a to díky Kevinu Drewovi a Brendanu Cannigovi, kteří pokaždé svolají zbytek do Toronta, aby místo svých sólovek pro změnu nahráli společnou desku a hvězdy kanadské hudební scény (jako je třeba Leslie Feist) přiběhnou jako na zavolanou se svými nástroji či hlasem. A kupodivu jim to funguje skvěle. Čtyři klasická alba a spousta dalších a většinou opravdu kvalitních nahrávek. Občas jim to sice ujede, ale to se stává málokdy. Vlastně tento projekt je něco jedinečného.

O to těžší je je pak nějak stručně a hezky charekterizovat. Každá deska je samozřejmě jiná, ale těžko se popisuje v čem. Ať už člověk začne s poslechem jakékoliv, určitě si v ní něco najde. Já zkusila You Forgot It in People (2002) a Forgiveness Rock Record (2010) a myslím, že jsem se trefila do černého.

Říká se o nich, že se jedná o indie rockovou kapelu, ale tohle mi osobně přijde trochu zavádějící. Co to to indie vlastně je? Víme, že vychází z britského alternative rocku, a že se snaží o jakousi nezávislost a vlastně v sobě skrývá spoustu žánrů. A na jaké konrétní žánry se zaměřily Broken Social Scene?

U desky You Forgot It in People je to bez debat klasický pop-rock. To zní trochu nudně, že? Ale když k tomu dodám, že klasické kytarové rify a bicí jsou doplněny o opravdu velké množství hudebních nástrojů, tak už to tak nudně nezní. Nástroje a hravost muzikantů z této desky činí opravdu lahůdku. Třeba KC Accidental je normální post-rockovou skladbou se skvělými melodickými kytarami, kterým pomáhá orchestr. Hlas Kevina ji pak hezky zpomaluje, až místy přejde do balady. Další podmanivou písničkou je možná i díky hlasu Leslie Feist a Emily Haines a svou bláznivostí Almost Crimes (doporučuji i klip). Jestli se chcete u něčeho vybít, tohle je ideální příležitost. Zbytek desky je doslova art-popovým počinem zásluhou zmiňovaných nástrojů jako jsou akustické kytary, tamburína, trombón, saxofón, flétna a housle. Ty můžeme krásně slyšet spíše u poklidných skladeb jako jsou Pacific Theme, o jemný ženský hlas obohacenou Anthems For Seventeen Year Old Girl a Lover´s Spit. V této podobě si představuji perfektní a originální pop a indie rock.

Album Forgiveness Rock Record se liší, ale svůj rukopis si Broken Social Scene nechávají. Na scénu přijdou další žánry. Vše začíná skvělou hymnickou a táhlou skladbou World Sick doprovázenou orchestrem a působením bicích, které zní na správných místech a navodí jistou dramatičnost. Za ní nepokulhává ani další píseň Chase Scene. Ta je jedinečná nejen houslemi a chorálním zpěvem, ale i použitím syntetizátoru, a závěrečné tóny trubky, což zní činí píseň "vygradovanou". Album pokračuje ulítlou Texico Bitches a člověk, si začne říkat, že to má fakt správný říz. Na mě to působí tak umělecky rockově, jako by se všichni ti hudebníci po těch pěti letech, které uběhly od poslední desky, chtěli pořádně "vydovádět", prodat svou energii a uložit ji do několika hlučných skladeb, např. do Water in Hell nabízejí i místo pro kytarové sólo. Energii ale dokázali ukočírovat a vytvořit tak vyváženou desku, ve všech svých žánrech zcela neomezenou.

Broken Social Scene jsou prostě lehce vystřední a sví a hudbu, kterou tvoří, tvoří velmi dobře.

Cat Power - You Are Free a The Greatest

"As I looked up at the window, I realised I was on the wrong side"

(My Blueberry Nights)

Pojďme si povídat o americké písničkářce Chan Marshall alias Cat Power. Za svou bujnou kariéru, kterou započala v roce 1992, vydala zatím osm alb a letos má vyjít další. Já bych se zaměřila na šesté a sedmé z nich, byť první zmínku o ní jsem zaznamenala prostřednictvím pátého alba The Cover Records a to díky písni Sea of Love.

V její hudbě slyšíme klasický odkaz ženské tvorby a průřez několika žánrů měnící se s každým novým vydaným albem. Zaměříme se na neobyčejné minimalistické kytarovky, klavírní balady, trochu rockovější skladby a pravý nefalšovaný folk.

Na šestou desku si přizvala Eddieho Veddera z Pearl Jam, Davea Grohla z Foo Fighters a Warrena Ellise z Dirty Three, což z ní dělá výjimečný počin. Vstupní skladba I Don´t Blame You připomene Suzanne Vega (ve skutečnosti se jedná o dopis Kobainovi), u druhé písně Free až urputně brnká na kytaru, ale díky tomu zní píseň skvěle. Dunění bicích Grohla si užijeme třeba u Speak For Me, další z nezvykle svižných skladeb. Mění náš vjem, že Cat Power máme zafixovanou pouze jako autorku klavírních písní. Pokud se nám ale po nich zasteskne, vřele doporučuji setrvat u Names. Avšak Chan má potřebu se v této desce zcela vyzpívat ze svého života. Notná dávka odvahy a schopnost zachovat vše na hranici vkusu a jejího písničkářského stylu nám tohle umožní. Dynamické a lehce bouřlivé písně jako je Her War prostě k jejímu životu patří. Desku zklidní a poeticky zakončí duet s Eddiem (musíte napínat uši, abyste ho tam slyšeli) Evolution.

O tři roky později v roce 2006 Cat Power přichází zase s něčím jiným, ač se to zdá u některých skladatelů a interpretů nemožné, aby se sedmou deskou přinesli něco nového. Za všechno totiž může Memphis, kde měla to štěstí spolupracovat s lidmi ze soulu a country, kteří se podíleli třeba na hudbě Arethy Franklin či Neila Younga. A přesně tohle dává její albu The Greatest jedinečný nádech. Určitě zde nehledejte písničky protknuté rockem, ale spíše zmíněným soulem, takže jemné kytary, piano a především hlas Chan Marshall.

Úvodní skladbu The Greatest mnozí z vás určitě znají z filmu My Blueberry Nights japonského režiséra Kar Wai Wonga, kde si taky na chvíli zahrála po boku Norah Jones, Natalie Portman a Rachel Weisz. Já osobně tuhle píseň považuji jednu z nejpovedenějších a nejkrásnějších. Obecně skladby jsou více přístupnější a Lived in Bars jako by navazovala na atmosféru filmu. Mnohé písně jsou plné catpowerovské sentimentu (Where Is My Love), některé skvělé a některé tvoří jakousi výplň mezi těmi "lepšími" skladbami. Naštěstí dobrý dojem není zničen, protože přece můžeme slyšet ten správný Memphis třebas v Could We. A pokud jste v The Greatest našli zalíbení, doporučuji sáhnout po bonusovém tracku Dreams. Ten nám ukáže, že se jedná o stále tu správnou Cat Power.

Andrew Bird - Break It Yourself

"Here we go mistaking clouds for mountains"

Tip od kamarádky na Andrewa Birda nezůstal někde v koutu u poslechu pár písniček. Multi-instrumentalisté mají k mým uším dveře otevřené. Tento rodák z Chicaga proslavený kapelou Bowl of Fire se po letech vydal na sólovou dráhu, jak už to u nejvýraznější osobnosti seskupení tohoto druhu bývá. Vyniká nejen svým hvízdáním, ale především svou hrou na housle. Přičichnul k nim jinak, než bývá zvykem, naučil se hrát díky tzv. Suzukiho metodě, to jest ne podle not, ale podle toho, co slyšel.

Na novou desku Break It Yourself si přizval zpěvačku ze St. Vincent, která v některým skladbách zní jako milé překvapení, a pustil se do díla. Píše o světě, jaký je, jak ho vidí on. Za důležité považuje skloubit to s melodií. Ta hraje velkou roli a řekla bych, že i trochu větší, než samotná slova. Člověku tak umožňuje si příběh vytvořit sám.

Již od první skladby Desperation Breeds slyšíme s jakou neuvěřitelnou lehkostí klouže jeho smyčec po strunách. Pokračuje i dalšími skladbami - Danse Carribe, kde dává větší prostor svému hlasu a celkově se píseň podobá irské lidové písni. Oným zmíněným překvapením v podobě zpívaného doprovodu Annie Clark ze St. Vincent jsem měla na mysli folkově rozhoupanou skladbu Give It Away a Andrewovo charakteristické hvízdání si můžeme užít třeba v písni Lusitania a Near Death Experience. Druhá z nich je promyšleným mixem houslí, hvízdání, zpěvu Annie a Andrewa, ve která má každý své sólo. Nejvíce dynamická a hlučná je Eyeoneye. Ostatní skladby jsou taky zdařilé a neztrácejí na kvalitě, co se do hry na nástroje týče, ale na můj vkus občas působí unyle a trochu ospale - Fatal Shore a Lazy Projector (ta to má přímo v názvu).

Na druhou stranu celé album skrývá plno překvapivých momentů, které obohatí "hudební knihovničku" nejednoho z nás.

The Shins - Port of Morrow

"Into this strange elastic world..."

"Some other curious form of life..."

Někdy na podzim jsem se na hudebních serverech dočetla, že v březnu mají vydat The Shins po pěti letech své čtvrté album. Přesně v tu chvíli se mi vybavil ten moment, když jsem před několika lety objevila jejich třetí album a byla tak trochu nadšená, jak krásně dokáží zachytit moment, pomíjivou chvíli (hlavně u písně Australia). Ale pak se v mé hlavě po nich jako by slehla zem a přišli mi na mysl právě až teď. Začala jsem se těšit.

Brouzdat tím množstvím indie kapel mi často lezlo na nervy, ale nemohla jsem se tomu bránit, protože nález nějakého zajímavého kousku mě nutil hledat dál. A takoví jsou přesně The Shins. Je jasné, že za těch pět let každá kapela projde nějakou proměnou, ale The Shins to vzali poněkud radikálně. James Mercer vyhodil zbytek kapely, spustil svůj další projekt Broken Bells (The High Road) a začalo se tak trochu nanovo. Nádechy lo-fi zvuku jsou ta tam, a místo nich je slyšíme řadu čistých písniček. Zní to dobře, ale jsou skladby, které můžou lehce nudit. Naopak se všude dočtete, že po textové stránce jsou dál a tím se od řady indie popových seskupení liší. Mě osobně tohle čtvrté album ale baví. Je hravé, ale v mnoha skladbách narazíte i na kapku toho moudra, a nezní to vůbec pateticky, jak se může zdát. Některé jsou takové svižnější (Simple Song), u některých se čas zastavil, přitom neusnete (September), jiné se lehce dotknou folku (40 Mark Strasse) a celé se to hezky zakončí Port of Morrow.

Možná je pro někoho překvapení, že právě tahle kapela je v hudebním světě opravdovým pojmem, ale je to tak, velká část kritiků práci Jamese Mercera ocení skrze pochvalné recenze. Já si je zas tak často nepouštím, ale ráda si v určitých intervalech připomenu, že jejich poslech je vlastně moc fajn.

(Tak trochu pro posluchače Modest Mouse)

Florence and the Machine - Ceremonials

Dlouho očekávané album této slibné umělkyně vyjde již za pár dní oficiální cestou. Svým debutem zazářila a pop dostala úplně do jiných dimenzí, čímž si nalákala k sobě i nepopové posluchače. Hned úvodní písní  Only If For a Night jemně přidaným beatem vtahuje do alba (jsem neuvěřitelně potěšena a jsem zvědavá, co přijde dál) a zároveň slyšíme, že ani v druhém albu neupustila od svých typický hymnických zvuků. Dokonce zde se mi zdají snad více silnější a noblesnější a to nejen v následujících dvou písních Shake It Out a hitovce What the Water Gave Me, ale především v posledních třech písních. Musím však přiznat, že právě ty poslední tři mi právě díky tomu splývaly trochu dohromady a to i po několikátém poslechu. Když se vrátím na začátek, čtvrtá skladba Never Let Me Go rychlé tempo příjemně uklidňuje a další dvě jsou klasickou ukázkou skvěle znějícího popu (Breaking Down a klavírní Lover to Lover) - doporučuji. Tu dobře známou Florence s jejím širokým barevným rozsahem slyšíme v písni Heartlines a hned poté dle mého názoru spolu s úvodní je nejpovedenější skladba Spectrum, která tak hezky graduje, pak se zase zklidní a my si užíváme všechnu tu s instrumenty, díky kterým nepřestává být naší oblíbenkyní. Což taktéž potvrzuje třeba i No Light, No Light. Bonusové druhé cd obsahuje další dvě nové písně, demo verzi What the Water Gave Me a třeba akustickou Shake It Out. Potěší zvláště ty, kterým nestačí 15 dlouhých písniček. Název desky je trefný, neboť na mě obřadně působí.

Florence and the Machine - Lungs a nový singl

Před dvěmi lety jsem na ni narazila, právě když vyšel její debut. A v listopadu se konečně dočkáme druhého LP., zatím pouze se zveřejněným jedním singlem What the Water Gave Me. Tenkrát jsem zkusila, co se pod tím novým popem na scéně skrývá. A byla jsem překvapena, jak nápadně vyčnívá z davu. Sympatická zrzka s poměrně velkým rozsahem v albu plném pestrých písniček, doslova přeplněných různými zvuky a melodiemi. Tolik energie jedné víly z hustě zeleného lesa. Líbí se mi, že se nejedná o klasický čistý pop, ale o kombinaci se soulem, někdy s folkem, tu piano a jindy zas něco tvrdšího. Navíc si cením, že většinu textů si Florence napsala sama a rozhodně ne špatných. Snad dvě skladby bych z alba smazala - Kiss with a Fist a předělávku You´ve Got the Love. Naopak ty nejvíc uhrančivé a intenzivní jsou Cosmic Love, Rabbit Heart, Between Two Lungs a pro mě jednoznačně nejlepší Howl.

Norah Jones - ... Featuring

Tenhle balík plný jazzových fúzí je prostě lahůdka. Norah Jones měla v minulých letech spoustu možností se setkat ve studiu se samými zajímavými lidmi a jejich spolupráci můžeme slyšet po letech na tomhle album vydaném v listopadu 2010. Člověk by nevěřil, kolik různých stylů je možno propojit s klavírem a zároveň, aby se to povedlo. Některé písničky se nesou na vlnách hiphopu díky hostování Outkast a třeba Q-Tip nebo mají country poetický nádech u písně Baby It´s Cold Outside (má oblíbená), na které se podílel Willie Nelson či třeba balada Virginia Moon s Foo Fighters. Mně osobně se nejvíce líbí skladba Turn Them s přispěním Seana Bonese. Zde si každý přijde na své. Stačí mít v oblibě jazz.