Feist - Monarch a The Reminder

Podíváme se do Kanady a povíme si něco o písničkářce Leslie Feist, členky početné kapely Broken Social Scene, která se taktéž pohybuje více než dvě dekády na slušné sólové dráze. Řeč bude hlavně o jejím debutu Monarch z roku 1999 a třetí desce The Reminder z roku 2007. Článek tedy nebude zahrnovat shrnutí celé její tvorby, ale má být takové lákadlo a propagace mých dvou oblíbených desek.

Album Monarch bylo vždycky považováno za lehce nevyzrálý debut tehdejší kanadské dvacítky, ale s odstupem času je více než zřejmé, že zas tak nevyzrálé nebylo. Střetnutí pár talentů a potenciál Feist mělo za vznik několik dobrých skladeb. It´s Cool to Love Your Family je hned z úvodu jasným hitem, následovaný sofistikovanější skladbou The Onliest. Pravda, One Year A.D. je klasický indie popík, ale na tom vlastně nezáleží, když se to tak příjemné poslouchá. Obecně se jedná o velmi různorodé písničky, což může dávat desce trochu roztříštěný dojem, na druhou stranu víme, že už tehdy měla Feist dobře našlápnuto, a že se bude jen a jen umělecky rozvíjet. Tento fakt je zřejmý z instrumentální balady New Torch a snad z nejpovedenější a nejpůsobivější písničky Monarch.

Deska The Reminder je už úplně jinde. Po prvotních úspěších její kariéra nabrala na rychlosti, a proto písničky vznikaly během častého koncertování na hotelech a na cestách. Přitom úvodní skladba So Sorry nevypovídá o nějaké hektičnosti, je to naopak takový odraz toho, kdy člověk zabouchne po náročném dni dveře hotelového pokoje a dá si zasloužený odpočinek v osamělém rouchu. Energie se však do těla pouští s I Feel It All, s promyšleným, nejen indie popem. Rozdivočené tempo v My Moon My Man se prudce uklidní ve vybrnkávající baladě The Park a v ještě lepší The Water, kde vynikne Lesliein vyzrálý hlas. Zběsilost a rychlost písniček však po těhle baladách není zapomenuta, ba se naopak vrací do hry v podobě Sea Lion Woman a Past in Present.

Posluchačům Jamese Blakea neunikne Limit to Your Love, neboť právě tuhle písničku si James propůjčil k vytvoření své verze. Musím přiznat, že jeho se mi líbí daleko více, má v sobě jistou intimitu, a proto tu od Feist v půlce s prominutím přeskakuji.

Můžu směle říct, že žádná z třinácti skladeb výrazně nepokulhává za ostatními. Je to velmi poutavá a dobrá deska dotažená díky Feist k dokonalosti. Jak se zpívá v písničce How My Heart Behaves... tohle je přesně to její How Her Heart Behaves.

CocoRosie

 "Lazy days when I said lets go for a ride"

Fakt, že CocoRosie vystoupí v červnu v Praze, mě dovedl k zjištění, že jsem o nich zatím nic nenapsala. Přitom jejich hudba zde patří.

Známé sesterské duo Bianca a Sierra Casadyovy vyrůstaly v náručí své matky, která je počastovala přezdívkami Coco a Rosie. Své dětsví a mládí strávily na cestách, protože matka symptatizovala s výroky "škola života" či "život tě naučí", tudíž klasické škole moc nevěnovaly pozornost. Prázdniny u otce znamenaly zasvěcení do indiánské kultury, jež byl otec fanouškem. Tahle nelibost se jim později stala inspirací.

Zpočátku to na žádnou společnou tvorbu ani nevypadalo, Bianca žila v New Yorku, vymetala hip-hopové kluby a dala se na studia, zatímco Sierra zakotvila v Paříži. Po deseti letech Bianca sestru navštívila a tím se započala jejich slavná hudební éra. Společné pařížské léto se neslo v duchu střádání společných nápadů, zkoušení, co kdo umí a nekompromisní míchání žánrů vedle k několika skladbám převedených do první desky La Maison de Mon Rêve, ze které pozornosti neunikla minimalistická skladba Good Friday.

Jejich styl se s přibývajícím počtem desek začal pilovat, v čem však sestry neudělaly pokrok jsou obaly desek. Něco tak nevkusného se jen tak nevidí. Nelze snadno říct, kde po hudební stránce zakotvily. Obecně se říká, že je to freak folk, ale jen tahle škatulka nestačí. 

Podivínská děvčata jsou někdy až úděsně infantilní, míchají nemíchatelné, operní hlas Sierry a hiphopové beaty Biancy. Krom klasických elektronických pomůcek nejradši vytáhnout všechny nástroje, které doma najdou a vznikne něco vysoce alternativního. Mezi posluchači vyvolávají řadu rozhořčení, nicméně já jsem z řad těch, které tohle padlo do noty. Ačkoliv mi jejich desky moc komplexní nepřijdou, mám spoustu oblíbených písní. Svým ustavičným experimentováním si vytvořily svůj vlastní svět a kreativita je výsadou.

 První tři desky mi svým laděním přijdou dost podobné, neznamená to však, že písničky jsou stejné. Jistý pokrok lze však pozorovat, nejvíc folková je asi první deska a s další lze pozorovat narůstající počet experimentů. Z celé řady písniček bych několik zmínila. Z první již zmiňovanou Good Friday, z druhé desky Noah´s Ark nelze pominout skvostnou spolupráci s Antony and the Johnsons v Beautiful Boyz. Líbit se bude i píseň Noah´s Ark. Pak už si na prapodivné hlasy člověk zvykne a někteří jim možná přijdou na chuť. Z třetí desky The Adventures of Ghosthorse and Stillborn za ochutnávku stojí trošku synteťácká a lehce rapující Rainbowarriors a samozřejmě půvabná Raphael.

Jako celek se mi však nejlépe poslouchá čtvrtá deska Grey Oceans. Směsice jemných mixů, divnofolku, hiphopových beatů a dokonce i rytmických melodií se od předchozích alb liší. Změnu slyšíme hned v úvodní Trinity´s Crying, ale tradiční nástroje a jejich slabost pro orient nás neupouští (Smokey Taboo). Klavíru si užijeme v baladě Grey Oceans, nicméně vše překonávají skladby R.i.p. Burn Face a Lemonade. V první zmíněné slyšíme schopnost dokonale skloubit oblíbené beaty a vysoký hlas Sierry, možná to zní příliš teskně, ale o to víc v krásně. Lemonade je taková lahůdka s líbezným refrénem, takovým nejvíc cocorosieovským.

Všechny tyto skladby a spousta dalších mě docela nalákaly na červnový koncert, minimálně na blížící se pátou desku. Společné pojetí ležérnosti s důrazem na precizní a vytříbené melodie jsou silnou stránkou jejich výjimečného světa.

pozn. tahle verze R.i.p. Burn Face stojí taky za poslech.

Andrew Bird - Break It Yourself

"Here we go mistaking clouds for mountains"

Tip od kamarádky na Andrewa Birda nezůstal někde v koutu u poslechu pár písniček. Multi-instrumentalisté mají k mým uším dveře otevřené. Tento rodák z Chicaga proslavený kapelou Bowl of Fire se po letech vydal na sólovou dráhu, jak už to u nejvýraznější osobnosti seskupení tohoto druhu bývá. Vyniká nejen svým hvízdáním, ale především svou hrou na housle. Přičichnul k nim jinak, než bývá zvykem, naučil se hrát díky tzv. Suzukiho metodě, to jest ne podle not, ale podle toho, co slyšel.

Na novou desku Break It Yourself si přizval zpěvačku ze St. Vincent, která v některým skladbách zní jako milé překvapení, a pustil se do díla. Píše o světě, jaký je, jak ho vidí on. Za důležité považuje skloubit to s melodií. Ta hraje velkou roli a řekla bych, že i trochu větší, než samotná slova. Člověku tak umožňuje si příběh vytvořit sám.

Již od první skladby Desperation Breeds slyšíme s jakou neuvěřitelnou lehkostí klouže jeho smyčec po strunách. Pokračuje i dalšími skladbami - Danse Carribe, kde dává větší prostor svému hlasu a celkově se píseň podobá irské lidové písni. Oným zmíněným překvapením v podobě zpívaného doprovodu Annie Clark ze St. Vincent jsem měla na mysli folkově rozhoupanou skladbu Give It Away a Andrewovo charakteristické hvízdání si můžeme užít třeba v písni Lusitania a Near Death Experience. Druhá z nich je promyšleným mixem houslí, hvízdání, zpěvu Annie a Andrewa, ve která má každý své sólo. Nejvíce dynamická a hlučná je Eyeoneye. Ostatní skladby jsou taky zdařilé a neztrácejí na kvalitě, co se do hry na nástroje týče, ale na můj vkus občas působí unyle a trochu ospale - Fatal Shore a Lazy Projector (ta to má přímo v názvu).

Na druhou stranu celé album skrývá plno překvapivých momentů, které obohatí "hudební knihovničku" nejednoho z nás.

Bon Iver - Bon Iver

Doposlouchat se k hudbě, u které se běžně nezastavíte a radši přejdete k nějaké jiné, může často trvat. Čistému folku či jeho indie kombinaci jsem příliš nikdy neholdovala, výjimkou snad byli jedině Fleet Foxes (i tak se k ním nevracím často), avšak nakonec na něj přišla řada. Prý jedno z nejlepších alb uplynulého roku (jejich druhé), tak proč tomu nedát šanci... Kdo že to vůbec jsou nějací ti Bon Iver? Název z francouzštiny (bon hiver - dobrá zima) a pár chlápků z Wisconsinu, z toho jeden s vysoko položeným hlasem, Justin Vernon se jmenuje. Přiznám se, po prvním poslechu jsem byla značně skeptická, ale spolupracoval s nimi přece James Blake, proto jsem to zkusila znova. Téměř každá píseň nese název nějakého místa, často neexistujícího, celé album je jakási pouť. Svou atmosférou ideální pro nenapravitelné snílky, příležitostné cestovatele či odvěké poutníky. Člověk se ponoří a nechce zpátky. Vlastně je zázrak, že si něco takového vydobylo místo tam výš. Na druhou stranu obyčejných monotónních kytarovek jsme už přeposlouchaní a dokážeme ocenit úplně jinou hru s tímto nástrojem podtrhnutou třeba klavírem. Mrazivé melodie, které působí neuvěřitelně lidsky. Byť třeba neporozumíme Vernonovu světu, najdeme si v tom ten svůj a víme, že on to myslel nějak podobně. Můžete to taky zkusit třeba u nejznámnější Calgary, pokračovat do Minnesoty, najít fantaskní Michicant, zavzpomínat u Towers a nakonec setrvat u Beth/ Rest.

(deluxe edice alba obsahuje videoklipy, jak tvrdí - "atmosférické obrazy hudby", k shlédnutí samozřejmě na youtube).

PJ Harvey - Let England Shake

Desáté album téhle britské kytaristky, zpěvačky, umělkyně a především významné osobnosti britského alternative rocku se nese v duchu politickém s válečnou tématikou. Je to jakási osobní zpověď o dnešním světě, touha vyjádřit se a promluvit nahlas.

V článku na idnes.cz její proměnlivou a nikdy ne průměrnou tvorbu shrnuli jasně: Začátek devadesátých let byl plný bouřlivých až punkových skladeb a nutkání dostat ze sebe vztek (Nirvana). Poté se potácet depresemi a zmatkem v hlavě a vyjádřit to pomocí ponurých písniček (Radiohead). Tohle album je však o tom, říct svůj názor na okolní dění tak jak to dělají emancipované ženy - s emocemi (Björk).

Deska, jenž vyšla na podzim, je zcela právem označkována kladnými recenzemi, hodnocena jako jedno z hodně zdařilých alb tohoto roku a mimo jiné i nějaká ta prestižní cena jí přišla na konto. Mně osobně se zalíbila hned úvodní rychlejší skladba Let England Shake, válečná balada On Battleship Hill a lyrická skladba  The Glorious Land zdůrazňující krásný hlásek Polly Jean Harvey.

Lahůdka na závěr nijak nesouvisící s tímhle albem Tori Amos (Silent All these Years), PJ Harvey (Down by the Water), Björk (Cover Me) a Massive Attack (Dissolved Girl) dohromady.