Grasscut - 1 Inch 1/2 Mile

Mé trvalé okouzlení k britskému duu Grasscut jen potvrdí názory těch, jakou to prazvláštní a "divnou" hudbu někdy poslouchám. Předtím než oficiálně vyjde v červenci jejich druhá deska Unearth, ráda bych sepsala pár řádků o jejich veleúspěšném debutu 1 Inch 1/2 Mile, protože kluci z Brightonu - Andrew Phillips, vynikající skladatel televizní a filmové hudby a Marcus O´Daint, ovládající hru na kontrabas - si to určitě zaslouží. Navíc spadají pro uznávaný britský nezávislý label Ninja Tune a to už ve světě hudby něco znamená.

Celá projížďka tímhle albem je v podstatě velice náročnou cestou po těžko poslouchatelných experimentech. Jestli někdy tvrdím, že některé desce je třeba dát čas, tak tady to platí minimálně trojnásob. "Proč vlastně něco takového poslouchat?" ptáte se.

Je zavádějící tvrdit, že zní britsky, ale něco na tom bude. V hlavní roli Wales se svou krajinou a odkaz na dlouhou britskou historii, samotný život Andrewa a Marcuse a život Britů. Jak prosté, kdyby tu nebylo to experimentální ale. Aby získali tu pravou autentičnost prostředí, Andrew chodí po ulici a její šrum nahrává do mobilního telefonu a posléze tvoří samply. Míchání nového a starého jim taky není cizí, netají se tím, že svou unikátní hudubu proloží zvuky a hlasy z minulosti a tím ji obnovují po svém. Pomákají jim k tomu staré gramofony, klasická hudba a hlasy žen z dob meziválečného kabaretu, jak jasně slyšíme v 1946 a In Her Pride. O pár dekád později, kdy se světem vířil post-rock, kterému také vzdali hold a to třeba skladbou Passing. Do oslavy britských, zejména velšských scenérií nás zasvětí přespříliš šumivá a krásně disharmonická Old Machines. Kluci jsou taktéž zastánci trip-hopových beatů, jestli se tomu tak dá vůbec říkat, ale něco na ten způsob zní u The Tin Man. A samozřejmě největší delikátností alba je Muppet znějící jako tisíckrát vyzkratovaný obvod.

Ano, na druhé album se nesmírně těším.

Two Door Cinema Club - nový indie zvuk?

Vždycky bylo těžké najít v tom velkém množství indie kapel nějakou tu netuctové, ne ryze indie. Před dvěmi lety jsem narazila na právě vyšlý debut Two Door Cinema Club, chlapců ze Severního Irska, jménem Tourist History. Deska vzbudila zájem a to nejen díky tomu, že vyšla pod záštitou prestižního francouzského labelu Kitsuné. Bylo to chytlavé, nesmírně energetické, hravé, lidi to bavilo, kritiky moc ne. Jako celek album působilo sympaticky, ale s těmi pořád se opakujícími kytarovými riffy nedozrále. Avšak přiznám se, že i já jsem si album pouštěla s oblibou, když jsem potřebovala pročistit hlavu a nechtělo se mi příliš přemýšlet. Nesmím ale zapomenout vyzdvihnout především dva kousky z alba, které před jeho vydáním právě vzbudily pozornost, že by mohlo jít o něco nového v indie elektronických sférách, byť tento dojem byl posléze trochu pokažen. Jedná se o I Can Talk a Undercover Martyn. Stejně si myslím, že tahle trojice odvedla slušný kus práce a píši o nich právě teď, kdy se chystá na letošní rok druhá deska a pár nových písní zaznělo už loni na letních festivalech. Slibují experimenty a jiný zvuk. Poslechněte si třeba Handshake, Tiptoes nebo This Is Moon. Vydají se na druhý pokus zcela proti mainstreamu? Kam tentokrát budou směřovat jejich ambice? Za producentem nové desky se prý skrývá velké jméno a mnozí z vás se o tom můžou přesvědčit v létě na Rock for People, kde album bude představeno.

Cults - Cults

Když loni tahle newyorská dvojka (Madeline Follin - vokály a Brian Oblivion - vokály a kytara) vydala EP, byla jsem nadšená. Především z hitu Go Outside. Říkala jsem si, jestli se nemám trochu stydět, že se mi líbí takové příliš hravé melodie a elektropopový zvuk. Počkala jsem si na jejich debut, který vyšel letos, a po poslechnutí písně Abducted budu klidně tyto hravé melodie šířit beze studu dál.