pátek 17. srpna 2012

Coldplay - vývoj tvorby, deska za deskou

Už ani nevím jak to začalo, ale asi jsem se tenkrát jako každý teenager snažila z našich nuzných rádií přefiltrovat alespoň kousek dobré hudby. Do toho kousku patřilo i pár hitovek Coldplay, ale to mi nestačilo. Sehnala jsem si všechna dosud vydaná alba, tehdy to byly tři desky a prostě jsem se zamilovala. Přiznávám, zní to až přehnaně pateticky. Moc se mi nelíbil názor, že Coldplay je další vypuštěný mainstream z Britských ostrovů poslouchatelný pro všechny. Ono to sice je poslouchatelné pro všechny, ale zas o takový mainstream se nejedná.
Jejich debut z roku 2000 Parachutes byl doslova senzací, jak jsem se zpětně dočetla. Posunutí klasického rocku do vybroušené alternativní podoby, na téhle desce do spíše pomalejší a klidnější. Znělo to skvěle a líbilo se to, člověk si zvykl i na charakteristický hlas "hodného chlapce" Chrise Martina. Žádnou skladbu neodflákli a mě osobně se nejvíc zalíbili díky skladbám Don´t Panic, Spies a Yellow.
O dva roky později přišlo na svět dle kritiků jejich průlomové album A Rush of Blood to the Head. Už úvodní píseň Politik naznačila, že to má ty správné grády, když do toho kluci začnou "bušit" a Chris do toho začne zpívat. Deska přinesla opět spoustu promyšlených balad (nesmíte si pod tím slovem představit něco nudného a unylého v případě Coldplay) a více hitů do rádií - In My Place, emotivní The Scientist a Clocks.
Já však za průlomovou považuji jejich třetí desku X&Y z roku 2005. Ano předchozí deska je perfektní, ale s X&Y se Coldplay posunuli hodně dopředu, řekla bych na svůj vrchol, kam jen to s alternativním rockem jde. Mírně přiostřené recenze prostě ignoruji. Kytarové rify zůstaly, deska získala trochu tajemnější a elektroničtější nádech a hoši opět ukázali, že co se týče schopnosti vytvořit gradující písničku, jsou na špičce. Poslechneme si Fix You a vše je nám jasné. Naráželo se sice, že tím docela vykrádají U2, ale podle mě ti jsou taky docela jinde a já si myslím, že každý má svůj zdroj inspirací, který si chtě nechtě promítne v tvorbě. Opět dokázali, že nenudící balady jsou stále v kurzu - What If, že jsou schopni vytvořit i něco trochu tanečního - White Shadows, a že na druhou stranu klasického alternativního rocku se držet nepřestanou - The Hardest Part. A samozřejmě, že se silnými skladbami (vrcholnými) taktéž není konec, spíš je ještě krásně vybrousili jako diamant - Talk a X&Y.
Od té doby jsem se začala obávat, čím by nás mohli znovu okouzlit. Svůj vrchol nám už přece ukázali, říkala jsem si. Možná proto na to šli Coldplay tak trochu od lesa, protože čtvrtá deska Viva la Vida byla zkrátka něco úplně jiného. Nadchla mě a udělala mi velkou radost. A s ní i jejich první pražský koncert, kde oprášili skladby z předešlých desek a přidali hezkou dávku těch nových, orientálních. Zároveň písně vystřihnuté jako ze severských krajin, trochu chladných ale díky Chrisovi neuvěřitelně procítěných. A určitě také ty mezi životem a smrtí, lehce apokalyptické, což může být takovým heslem alba. Proč tomu dávám takové přívlastky? Onu orientálnost zpozorujeme na Lost, Lovers in Japan a Strawberry Swing. Seveřany pocítíme u Violet Hill a ty s nádechem smrti zní 42 a opět jedna skvěle vygradovaná Death and All His Friends.
Jejich poslech byl pro mne vždycky zážitkem, nebyl v tom žádný fanatismus, ale pouhá radost z hudby. Dlouhá stopáž jejich písniček ani průměrného posluchače neodradila. Z mé strany ale nastal zlom po vydání zatím jejich poslední desky Mylo Xyloto. Dala jsem jim tři pokusy, které promarnili. Žasla jsem. Nevadí mi, když se kapely vydají tanečním směrem, ale nesmí to být taková ta hloupá taneční hudba a snaha vypadat za každou cenu, co nejvíc velkolepě a znět dosti průměrně. Ale lidi "žerou" i tuhle desku. Paradise všude kam se podíváš a Every Teardrop is a Waterfall je na tom podobně. Neudělaly dojem i tzv. "ne-rádiové" hity a duet s Rihannou považuji za velký krok vedle, stejně jako tvrzení frontmana, že Rihanna je jednou z nejlepších zpěvaček. Celá deska mi přišla úplně mimo, vím, že to zní až moc kriticky, ale akorát jsem z toho byla smutná. Snaha zalíbit se za každou cenu mi prostě k nim nesedí, byť se jim to vždycky dařilo. Pro mě Coldplay jako takoví existují jen ve svých prvních čtyřech albech. Nechci je však úplně pohřbít, proto doufám, že se třeba za pár let vrátí ke kořenům. Docela by jim to prospělo.

1 komentář:

  1. pamatuju si na den, kdy jsem koupil první desku parachutes, hned po slyšení prvního singlu yellow... nádhera. měl jsem pocit, že mám v ruce diamant a vím o něm jenom já. Druhou desku jsem taky hned koupil a poslouchal skoro rok ! fakt nekecám - a najednou byli coldplay všude.... to nebylo špatný, tak jsem čekal co bude... ale 3 deskou se vydali do pro mě moc komerčních vod... a tam se topí dodnes.... konec správy.

    OdpovědětVymazat