Když se člověk poměrně často prohrabává tou hromadou vydaných alb, málokdy čeká, že objeví něco inovátorského, svěžího a stěží uchopitelného. Přesně tak se mi jevila po prvním poslechu kapela Animal Collective z Baltimoru. Nynější členové vystupující pod přezdívkami Panda Bear, Avey Tare a Geologist rozšířili své působiště tvorby psychedelického popu do Lisabonu, New Yorku a L.A. Těžko říct, jestli je tohle škatulkování na místě, protože tento Zvířecí kolektiv je opravdu neuchopitelný. Na kontě se jim od roku 1999 nahromáždilo 8 studiových alb a v září se dočkáme další. Já bych se zaměřila na dle mého názoru jejich tři průlomová alba - šesté, sedmé a osmé, tj. Feels, Strawberry Jam a Merriweather Post Pavilion.
Ještě v roce 2005, kdy vyšlo album Feels, byli jasní představitelé tzv. freak folku. Představte si veselé, bujaré melodie, vcelku docela jednoduché, ale zato v méně jednoduché smyčce. Takhle se možná cítí lidé po požití halucinogenů, alespoň to se říká o jejich hudbě. A právě takhle znějí na Feels, akorát hravé melodie jsou více klidné, pečlivé a působí nezvykle křehce. Přesvědčí nás hned úvodní skladba Did You See the Words. Tato píseň a stejně jako ostatní skladby na tomhle album má charakteristický pomalý rozjezd a plynulé gradování dotažené k dokonalosti, viz. Grass. Skladby Bees, Duffy Duck a Banshee Beat vypovídají o tom, že deska se nese spíše v tom pomalejším duchu a s minimem "bouřlivé" elektroniky na poměry Animal Collective. Piano a našeptávání Aveyho z toho dělá album až meditativní.
Pro ně však nebyl problém o dva roky později snadno navázat tam, kde skončili. S deskou Strawberry Jam každému došlo, že těch elektronických krabiček bylo použito opravdu hodně. Kdo vstřebá úvodní chaotické samplování u skladby Peacebone, které postupně přechází ve zpěv a bicí, může pokračovat v jejich marmeládovém bláznovství. Melodie jsou chytlavé, bicí jsou podstatně více agresivnější než u Feels. Nejen Peacebone, ale i For Reverend Green a Cuckoo Cuckoo jsou známkou toho, že Animal Collective se s každým vydaným "elpíčkem" posouvají kupředu. Byť většina kritiků hovoří o jejich nejlepší desce, já jsem spíš ráda, že AC nesklouzli níž a udržují si vysoký standard, neboť popravdě řečeno z té nadmíry chaotických elektronických zvuků poslouchaných stále dokola může člověka snadno zabolet hlava.
Daleko víc jsem proto ocenila desku Merriweather Post Pavilion, kde užití elektronických nástrojů je, řekla bych, propracovanější a tvoří podmanivou zvukovou koláž. Vstupní In the Flowers je úžasnou syntézou všeho umění Animal Collective, pomalý, hravý rozjezd je jen začátkem gradující písničky. A to je ještě nic, oproti tomu, co přichází s následující skladbou My Girls. Jako bych cítila tu jejich radost z hudby a jejího tvoření přeplněnou nápady, které přicházejí tak nějak spontánně. Nutno dodat, že takovou euforii při poslechu písničky jsem dlouho nezažila.
Jejich proměna v průběhu let spočívá také v tom, že na parket dostanou i tzv. "intelektuály", protože jak už jsem napsala, jejich hudba je neskutečně podmanivá a stejně tak jako jejich taneční rytmy. Přívlastek "pestrý" či "barevný" je další z řady trefných označeních. Uvědomíme si ho při Summertime Clothes. Přibrzdit je taktéž důležité, což u Daily Routine a Bluish kluci pojali trošku nostalgicky. Tohle smyčkami přeplněné album však završí svižná Brother Sport.
Merriweather Post Pavilion dokazuje vrchol avantgardní a experimentální scény, kde Animal Collective právem patří. Získali si ho zmíněnou hravostí, jednoduchými melodiemi zamotané do smyčky a určitou bláznivostí, které je činí neuchopitelnými.
Žádné komentáře:
Okomentovat