Colours of Ostrava 2013

Zcela neplánovaně, kombinací pár náhod a za přítomnosti štěstěny jsem měla možnost se v pátek objevit na druhém festivalovém dni Colours of Ostrava a pak si užít i ty následující. První den mi sice utekl a s tím i Sigur Rós a Tatabojs, ale pořád tam zůstávalo něco v záloze.

Program jsem tentokrát neměla vůbec nastudovaný a sháněla ho až na místě, jen jsem věděla, že ten den hraje můj oblíbenec, britský multiinstrumentalista Bonobo, další kouzelný objev labelu Ninja Tune. Ještě před jeho vystoupením jsem si vyposlechla pár skladeb Asafa Avidana, takzvané reinkarnace Janis Joplin, ale popravně řečeno, nijak zvlášť mě do kolen nedostal. Tohle pokračovala i u irského písničkáře Damiena Ricea s jeho hořkosladkými baladami á la cukrová vata a na styl si vezmeme károvanou roztrhanou košili. Pár písniček bylo hezkých třeba Cheers Darlin, ale pak už jsem vážně chtěla odejít, abych vychytala dobré místo na Bonoba. Hned na začátku mi bylo jasné, že to bude náramná podívaná. Po Intru nasázet Cirrus to není jen tak. Plynule přejít do Sapphire a pak si přizvat zpěvačku Szjerdene k Towers, no nemohla jsem se cítit líp. Jak sám řekl, přišel nám zahrát hlavně skladby z nového alba The North Borders (First Fires, Emkay, Know You), ale Black Sands naštěstí také neopomenul. Budiž důkazem Kiara a We Could Forever. Scéna to byla skvělá, Bonobo uprostřed nám servíroval krásné basové linky a odtud "řídil" saxofonistu (popř. klarinet), zpěvačku a bicí. Bylo mi jasné, že takový zážitek s takovým sympatickým umělcem jen tak někdo z letošního line-upu Coloursů jen tak někdo nepřebije.

Bonobo

Sobotní festivalový den pro mě začal až kladenským počinem Zrní na malé scéně uprostřed toho industriálu v Dolní oblasti Vítkovic. Pár písniček jsem sice znala, ale mile mě překvapilo, že jejich písničky člověk znát vlastně nemusí a automaticky se naladí na jejich notu. Jejich album Soundtrack ke konci světa je celkem návykové a především skladby z této desky zazněly. Rychta, Dva, Hýkal, ... + pružné pohyby zpěváka, všudypřítomné housle a třeba i nějaký ten sample. V českých rybnících se začínají vířit slušné věci. 

 Zrní

Posléze jsem se přesunula na letošního headlinera Coloursů - švédské The Knife. Přiznám se, že jsem k jejich tvorbě kdysi přičichla, ale nikdy jí nepropadla. Byla jsem však zvědavá s čím přijdou. Téměř 40 minutová warm-up s disco oblečeným neoholeným chlapem neustále něco vyřvávajícím a cvičícím si svůj dav na The Knife. Pak konečně začli s nekonečným počtem tanečníků v třpytivých oblečcích. Show to bylo dobrá a správně divná, to se musí nechat, ale po hudební stránce to zas tak úžasné nebylo. Bavilo se mě koukat na to divadlo, ale z jejich hudby jsem zas tak odvázaná nebyla, zvlašť když po mě někdo křičí, že jsme "fucking awesome"... No nic, byl čas se přesunout na The xx. Moc jsem tomu nedávala, z jejich mnohdy monotónní tvorby jsem byla vždycky tak akorát ospalá, ale co se nestalo.

Překvapili! Dream pop jak vyšitý, o zasněnost se postaral zpěvák Oliver Smith a zpěvačka Romy Madley Croft a celé to měl po palcem "muž za pultem" Jamie Smith. A tak mi došlo, že právě takoví muži za pultem by se neměli podceňovat, protože právě oni často dotváří celkový, velmi přitažlivý ráz. Bylo to milé zjištění, že jejich hity jako VCR, Islands, Heart Skipped a Beat a Crystalised zní naživo skvěle pod tou promyšlenou světelnou show. Došla jsem k závěru, že už The xx nebudu tolik zatracovat.

The xx

V neděli jsem si šla poslechnout Luno. Jedná se o spojení Emy Brabcové z Khoiby (určitě ji znáte z hitu kapely Sunflower Caravan), Šmityho z The Prostitutes, Honzy Janečka ze Southpaw a Martyna Starého. Ema je skvělá, bezprostřední, ale celý koncert mi přišel trochu tvrdý, na mě více rockový a těžko uchopitelný. Zní to však dobře a asi tomu dám druhou šanci a začnu třeba s tímhle hitem Chanteys. 

V závěru festivalu jsem už pak ani neměla moc sílu, neděle tolik lákadel nepřinášela a tak jsem si poslechla pár písniček od polský zpěvačky, herečky a revolucionářky Marii Peszek, trochu si odpočinula u líbezné hudby Sama Lee & Friends, britského písničkáře, který nezní vůbec britsky, zato zpívá s lehkostí britské lidové písně. Festival jsem zakončila jsem to českým hudebníkem a producentem Borisem Carloffem. 

Stále platí, že na festivalu Colours of Ostrava si člověk vždycky něco najde a bude to znít dobře, ale letos byl line-up prostě trochu slabší. Opravdu Jamieho Culluma, který přezpívává písně ostatních a pak skáče u klavíru, nepovažuji za tak velkého headlinera a také si nemyslím, že pozvat tucet písničkářů a všelijaké afro reggae hipsterké pokusy nepovažuji za ten nejlepší tah na branku. Je fajn být barevný, ale je taky dobré ty barvy trochu střídat podobně jako u loňského ročníku. Nicméně jsem vděčná, že jsem měla možnost slyšet výše popsané a především koncert Bonoba si budu promítat ještě hodněkrát v hlavě.

© Colours of Ostrava
Foto: Matyáš Theuer, LK HOLDING